Jonáš Horáček, velmi nadějný mladý pilot. Ve věku 21 let je již pilotním matadorem, který se účastnil nejen závodů světového poháru, ale také superfinále PWC. Je několikanásobným juniorským vítězem české ligy i poháru paraglidingu. Ještě 4 roky bude členem talentované mládeže a po dobu její existence většinou vysbíral, co mohl a pokud ne, nejednalo se o to, že by pro výhru kategorie neměl dostatečný výkon, nýbrž chyběl čas, protože létání není jediným Jonášovým koníčkem.
Pilot, který se narodil do letecké a konstruktérské rodiny začal létat velmi záhy po získání pilotního průkazu v 15 letech.
Dlouhou dobu létal na křídle kategorie EN-B Advance Iota a již v té době zamotával hlavu mnoha výkonnostním pilotům, kterým se svou kategorií křídla nejen stíhal, ale často nestíhali oni jemu.
Posléze přezbrojil na křídlo vyšší třídy – Omega X-Alps a další sezonu již létal na Enzu, které si velmi podmanivě ochočil. Když letí Jonáš, vidíte pilota, který je se svým křídlem spojený. Ladné lety, starty, přistání, velmi dobrá orientace ve vzduchu, znalost termodynamiky, terénu, nalétané hodiny a několik pokusů o prvenství ve 200 km FAI trojúhelník.
Jonášův rekord mimo závodní létání, tedy v českém poháru paraglidingu činí 182,48 km FAI – tedy trojúhelník s návratem.
Po velmi úspěšném předloňském roce se Jonáš dostal do první desítky světového žebříčku, ze které sestoupil pro téměř roční závodní pauzu, zaviněnou okolnostmi, které nešly bohužel řešit jinak.
Jonáš navazuje na životní dráhu svého dědy, konstruktéra Jindry Horáčka (křídlo 3TP), studuje náročnou vysokou školu – strojní inženýrství v Praze, jejíž dokončení je pro něj prioritní. Všichni si velmi přejeme, aby Jonáš zvládl státnice a mohli jsme se s ním setkat letos v srpnu na historicky prvním juniorské mistrovství světa v XC paraglidingu v Tolminu, kde by byl velmi výrazným kandidátem na přední pozice.
S Jonášem vyšel rozhovor v roce 2022 v časopise Pilot – níže si můžete přečíst:
Jonáši, díky, že sis udělal takto čas mezi svátky na rozhovor, máš před zkouškovým
obdobím. Co studuješ?
Prvním rokem studuji ČVUT, zatím obor všeobecné strojírenství. Uvidím, co si vyberu jako
navazující obor studia, možná, že to bude inženýr letectví a kosmonautiky. Ale zatím jsem
na začátku. Nevím, co mě bude bavit.
Když se vrátíme k sezoně 2021, zúčastnil jsi se loňského mistrovství světa na základě
divoké karty. Jaká byla Tvoje reakce, když jsi obdržel nominaci na účast v soutěži?
Bylo to dost nečekaný, vůbec jsem nečekal, že dostanu divokou kartu. Byl jsem rád. Byl
jsem sedmý v pořadí, kdo by měl jet (tzn. kdyby česká reprezentace dostala 7 míst od
organizátora), takže jsem vůbec nečekal, že bych se tam mohl dostat. Pak mi Petra (pozn.
Petra Slívová – teamleader reprezentace v XC) zavolala, že někteří nominovaní zrušili účast,
tak jsem se tam dostal. A byl jsem hodně překvapený.
Jaká byla Tvoje příprava na mistrovství?
Takhle, mistrovství bylo v listopadu a já jsem od srpna nelítal. Poslední závody se mi úplně
nedařily, takže jsem si dal od soutěží přestávku a v Argentině jsem po dvou třech měsících
zase letěl. Ale myslím si, že mi to dost pomohlo. Když člověk pořád létá a snaží se dělat
dobré výsledky, tak je to na škodu a ztrácí motivaci. Ta přestávka je tam taky někdy potřeba.
A podařilo se mi pak zalétat pěkné výsledky.
Určitě, první mistrovství a hned týmová medaile…
No, já jsem v týmu nebyl, takže se moje výseldky nepočítaly…
… ale tvoje létání výrazně napomohlo skvělému týmovému výsledku a vyhlásili Tě spolu s
týmem…
Ano, to bylo hezký.
Dělali jste společné přípravy před každou úlohou, nebo jak to probíhá na velkých
mezinárodních soutěžích?
Večer před taskem, nebo ráno, když Petra přišla z briefingu. Organizátor už měl zveřejněnou
trať, my jsme si nahráli tasky do přístrojů, koukli jsme se na to, kudy a jak by se dalo letět.
Zhodnotilo se, jak je na tom kdo bodově, kdo má jaký “škrtačky”. Takže jsme si říkali, kdo by
mohl riskovat a kdo musí letět na jistotu se skupinkou.
Hodně tedy fungoval týmový duch?
Právě, mě se to hodně líbilo. První co bylo tak nastoupil Honza Jareš a řekl, že tady nejsme
pro sólo výsledky, ale jsme tady pro tým, a hlavně abychom si pomáhali. Všichni jsme
naladili stejnou frekvenci. Snažili jsme se komunikovat ve vzduchu. A podle mě to dost
dobře fungovalo. Když byl někdo vpředu, tak nahlásil skupince, co byla vzadu, že to tam
moc nechodí, ať si přitočej. To je podle mě velká výhoda, když se takhle komunikuje.
Když závodíte se světovými špičkami paraglidingu, inspirujete se jejich taktikou letu?
Ono to ve výsledku funguje tak, že ty týmy si také trochu pomáhají – komunikují mezi sebou,
předávají si informace, když něco vědí, a na briefingu se toho taky dost prokomunikuje. A co
se týče inspirace ostatními týmy, tak jsou jí určitě Angličani a Francouzi. Tam jde vidět ta
dobrá komunikace, každý z nich má handsfree v přilbě a komunikují mezi sebou. A myslím
si, že tohle je dost znát na těch velkých závodech.
Jaké jsou Tvoje plány na příští sezónu?
Teď je to studium a zkouškové období. Kluci mě přemluvili, že na jaře poletíme do Brazílie
na světový pohár, takže to je v dohlednu největší věc, která mě čeká. Samozřejmě
mistrovství České republiky, a pak bych rád jel ještě na další závody světového poháru
(PWC), třeba v Makedonii má proběhnout jedno jeho kolo. Potom alpské soutěže, Ikarus,
rakouská liga, uvidíme.
To je hodně zajímavých závodních plánů ke studiu. Super. Zbývá Ti ještě nějaký čas na
trénink? Jsi ještě v programu mladých talentů, účastníš se ještě táborů v rámci programu?
To už moc ne, snažím se jezdit na seznamováky na jaře, kvůli partičce. A rád bych taky jel
na podzim na SIVlka, když bude místo.
Pocházíš z letecké rodiny, Tvůj děda, Jindřich Horáček, navrhoval a šil první padáky v
Čechách, máma a táta taky létali. Bylo jasné, že se budeš taky věnovat leteckým sportům,
nebo jsi “měl šanci” dělat i jiné sporty a koníčky?
Rodina mě do létání netlačila, neměl jsem to hned daný, jako že “v patnácti si uděláš papíry
a budeš lítat”. Byla to moje iniciativa. V jedenácti letech jsem projevil zájem, že bych chtěl
lítat a děda mě v tom podporoval, vysvětloval mi věci, jezdili jsme spolu na letiště. Nejdřív
jsem jako malý závodně lyžoval. Pak jsem měl nějaké zdravotní problémy, tak jsem dělal
jachting a windsurfing a k létání jsem se dostal až následně. Věděl jsem, že táta lítal, ale že
by mě k tomu vedli… tak to úplně ne. Ale samozřejmě mě v tom podporují, když viděli, že
mě to začalo bavit.
Když to shrnu, tak jsi se věnoval “sportům na vítr”, takže znalosti a povědomí o proudění
vzduchu, větru, meteorologie jsi získával od útlého věku?
Děda, než začal šít padáky, závodně jachtařil, takže to bylo jedno s druhým. Taky pak šil
jachtařské plachty a jezdil na loď, tak jsem jezdil s ním do Chorvatska, na moře. To mě taky
asi “dostalo”.
A pak paragliding. Zvítězil vzduch nad vodou?
Já nejdřív přemýšlel, že bych lítal větroně, protože jsem nejvíc času trávil na letišti v
Hodkovicích. Ale potom jsem si jednou vyzkoušel padák a bylo mi jasné, že to bude víc pro
mě. Přišlo mi to víc sportovní. Člověk vezme bágl na záda a vyrazí na kopec a nemusí nikde
sedět na letišti a čekat, než pro něj přiletí vlečná.
Tak to můžeš mít plachtění “schované” do budoucna, z několika dobrých paraglidistů se stali
dobří piloti větroňů…
Zatím o tom neuvažuji, je to daleko. Možná až nebudu moct chodit….Teď jsi mi připomněl leteckou legendu Bambuse (Vlastimil Klikar), který se dvěma
endoprotézami nohou stále dělá paragliding a na větroně nepřesedlá, protože k jeho hlavním
specialitám patří start z místa z jakéhokoliv startoviště :-)) Ale to jsme odbočili k létání u nás.
Jenže Ty jsi taky v Alpách zaletěl hodnotné trojúhelníky, o kterých sní mnozí ostřílení piloti.
Jaké z Tvého pohledu létání v Alpách je?
Létání v Alpách je pro mě nejoblíbenější. Přijde mi, že je to nejhezčí lítání – ty výhledy…
No, ale jak to uděláš, že uletíš takový “pecky” na EN B padáku? Prozraď…
Jedna věc je vychytat podmínky. Člověk se musí pohybovat v partě, která sleduje
předpověď, a když je počasí, tak si naplánují ty trojúhelníky. Tam se lítá pořád to samý,
takže na tom, kudy se poletí, není nic moc co vymyslet. Zvolíme optimální trať s ohledem na
údolky, jak budou nasvícené kopce během dne, aby to tak vycházelo. A druhá věc je, že
jsem nastudoval hodně literatury o lítání. Nejvíc mi asi pomohla knížka Termika od
Burkharda Martense, rok vydání 2017. Tam je právě všechno nádherně vysvětlený, kde by
to v Alpách mohlo chodit, a kam naopak nelítat, čeho se vyvarovat. Takže to mi pomohlo
hodně. Jsou tam pěkný obrázky, díky kterým si to pak člověk dokáže v hlavě představit,
když letí.
A počasí vyhodnocuješ sám?
Ne, zase máme whatsappovou skupinu, kam si napíšeme, že my to mohlo jít. Naplánuje se
rychlovýpad na počasí, stejně člověk nechce ten Antholz šlapat dvakrát. To jsou tři hodiny s
báglem na zádech. To se nedá dva dny po sobě, když ještě člověk deset hodin letí.
Takže je to spíš taková kolektivní práce nad nejlepším výběrem pravého počasí?
Jo.
Zmínil jsi už knížku Termika. jakých dalších materiálů čerpáš?
Teď před mistrovstvím jsem se koukal na videa Babtiste Lamberta, mladého francouzského
pilota, který natáčí různá taktická videa. A co se teorie týče, hodně mi toho předal právě
děda, který mimo jiné spolupracoval na legendární učebnici Richarda Plose Paragliding.
Nikde o téhle problematice tehdy nic moc nebylo, takže děda si to dokázal spočítat,
teoreticky odvodit a vysvětlit. On byl strojní inženýr, sice teda v textilnictví, ale cokoliv chtěl,
to se doučil. Nakoupil si hromady knížek, aerodynamiku, hydrodynamiku. Takže toho mám
teď po něm hromadu.
(Tady jsme se zasekli na povídání o chystané knížce o historii paraglidingu, jejíž autorce –
vedle dalších osobností českého paraglidingu – ještě pan Horáček poskytl rozhovory. Jonáš
to shrnul tak, že pro autorku bude dost těžké vybrat nějakou “zlatou střední cestu”, jak to
mohlo být :-))
Myslíš si, že teoretické znalosti aerodynamiky, které Ti děda předával od malička, rozhodly o
tom, že tak dobře lítáš? Protože určitě jste tím strávili více času než na běžném kurzu
paraglidingu…
Hodně to pomáhá ze začátku. Když toho člověk moc neví o teorii, tak letí, něco se mu ve
vzduchu stane a on si to nedokáže vysvětlit. Ve chvíli, kdy máš znalosti teorie, víš, jak se ten
vzduch asi chová, a co se v něm děje, a když pak se ti něco stane – klapne křídlo, zaletíš si
do závětří – tak si řekneš “aha, to jsem udělal tohle”, spojíš si to a nějak si to racionálně
vysvětlíš, než abys zkoušel sám vymyslet nějaké svoje teorie, co by to tak mohlo být. A
kolikrát mi přijde, že mezi padáčkáři různé úsměvné pojmy a teorie jsou…
Letěl jsi na padáku 3TP od dědy?
Jo, když jsem byl malej, tak jsem na padáku po mamce seběhl Hodkovice…
Takže teď nemáš aktuální porovnání?
Ne. Začínal jsem na křídle od Sky, pak Advance Iota 2, pak jsem měl Omegu. Teď lítám na
Ozone Enzo 3.
Jaký je Tvůj pohled na propagaci paraglidingu na sociálních sítích, kde se spousta mladých
pilotů chce předvádět? Pomáhá to, nebo to paragliding poškozuje?
To záleží… Když dělají fakt “magořiny”, které končí blbě, tak to samozřejmě nepomáhá.
Když ale dělají “dobrý karaviny”, třeba ve spolupráci s RedBullem, tak si zase spousta lidí
řekne, že je to “fakt hustý”, a to dělá zase dobrou reklamu.
Budeš točit taky taková videa ;-)?
Doufám, že ano, nějaký takový projekty bych někdy rád udělal. Chtěl bych se teď začít s
kamarády víc pohybovat v Alpách na skialpech. Takže bych pak rád dělal výstupy a slety.
Hodně mě inspiruje Aaron Durogatti, výborný v přeletech, dělá akrobacii, k tomu velký
alpinista, horolezec. Ale je to dané tím, že vyrůstal v centru Alp a že to dělá od malička.
Takhle z Česka je trochu obtížnější 🙂
Takže zimní Hike & Fly nebo akro ?:-))
K akrobacii bych se chtěl dostat vlastně co nejdřív, jelikož je to dobrá průprava k závodění. A
k Hike & Fly taky, ale já si myslím, že se teď na tom přeletovém létání naučím dobře lítat a
potom při Hike & Fly budu mít větší výhodu. Kdybych teď dělal jenom Hike & Fly, tak prostě
budu trénovat, ale zase se nenaučím tak dobře lítat. To je otázka….Určitě bych se chtěl k
Hike & Fly dostat, ale až bude víc času, třeba po škole…
Takže teď není Hike & Fly v plánech?
Úplně ne. Plánoval jsem, že budu lítat přelety a Hike & Fly, ale lehká výbava se mi válela
doma, tak jsem to prodal, protože jsem na tom lítal dvakrát za sezónu. Říkám, že nejdražší
padák je ten, který se válí doma, tak jsem to prodal…
Když jsem lítal před rokem se starou přeletářskou výbavou, tak bych s tím ještě Hike & Fly
závody dával, ale letošní sezonu už bych se s tím netahal. Křídlo se vším všudy bude mít 35
kilo. Hodně se padáky a sedačky začaly mezi sebou odlišovat, podle toho co člověk lítá,
jestli přelety, Hike & Fly nebo akro. To dřív taky nebylo.
Je to něco za něco, buď máš pohodlí na přeletech nebo lehkou výbavu…
Určitě, a jak jsem zjistil, bez pořádný závodní výbavy to na těch velkých závodech nejde.
Tam se dělají ty rozdíly.
Plány na další sezonu jsme tak trochu probrali, jaké jsou Tvoje dlouhodobé plány a sny?
O akrobacii jsem mluvil, na tom bych chtěl zapracovat už příští sezonu, ale uvidíme, jak to
časově vyjde. To “modrý dvoukilo” (200km FAI trojúhelník, pozn. red.) v Česku taky ještě
nebylo, takže pokud to vyjde, je to takový můj cíl do budoucna. V Čechách lítám rád – když
je hezký počasí, je to pěkný. Člověk lítá nad tím, co zná ze země a může si to pak
prohlédnout ze vzduchu. … Ale i když mám rád Česko, tak bych rád jel na studijní pobyt do
některé alpské země, a pokud to půjde, co nejvíc polítat tam.