Rozhovor se stálicí závodního paraglidingu.
Přemýšlela jsem, jak přinést čtenářům časopisu Pilot výsledky závodů začínající paraglidingové sezony trochu jinak. A tak jsem zvolila formu rozhovoru s pilotem Petrem Kostrhunem. Petr (42 let), známý spíš jako Kosťa, se díky přístupu svého táty věnuje paraglidingu od útlého věku a dá se říci, že je „odkojen“ Ranou. Díky létům stráveným s padákem nad hlavou získal mnoho zkušeností, zařadil se do reprezentačního družstva a má na svém kontě mnoho zajímavých přeletů a cenných kovů ze závodů v přeletech. Petr se živí osobní přepravou pro film a nedělá mu problém po celodenním jezdění s klienty přejet v noci na terén, kde bude „FAIkové“ počasí. A protože se zúčastnil na začátku roku zajímavých závo-dů, přinášíme vám touto cestou jeho pohled na závody nejen Světového poháru…
Kosťo, letos jsi měl brzký start do závodní sezóny, nejprve kolo Světového poháru v Brazílii a pak jsi taky prošel výběrem účastníků na Montegrappa Trophy v Itálii. Začínal jsi někdy závodní sezónu takhle brzy?
Jen jednou jsem podobně brzy začínal sezonu v lednu na MS v Kolumbii, od té doby se tam chystám každý rok vrátit, ale vždycky mi do toho vleze práce. Je to fajn ohřát se a zalítat si i v zimě.
V Brazílii se Ti povedlo vylétat pěkné umístění, jak bys pro čtenáře přiblížil tyto závody?
Létání tam bylo moc hezké. Silné stoupáky a skoro bez větru, takže se létalo hod‑ ně rychle. Občas se zatáhlo, tak to chtělo zpomalit, ale jinak moc pěkné podmínky na létání. První kolo mělo 83 km, uletěl jsem ho za 2:14 a měl jsem 4. nejlepší čas, 7 sekund za prvním. Druhé kolo 86 km, 2:44, 11 vteřin za prvním. Třetí kolo se zatáhlo a jen jednomu pilotovi se povedlo doletět do cíle. Čtvrtý task 99 km, pátý 93 km za 2:37 první v cíli. 6. task 82 km (2:14), jsem nedoletěl a poslední, 101 km dlouhý, mám za 3:20. Už to vypadalo, že nikdo nedoletí, protože
mezi posledním otočňákem a cílem začalo pršet, všude se zatáhlo, bylo to o trpělivosti točit nulky a udržet se ve vzduchu. Nakonec se na nás ještě usmálo sluníčko a do cíle to bylo zpomalit, ale jinak moc pěkné podmínky na létání. První kolo mělo 83 km, uletěl jsem ho za
2:14 a měl jsem 4. nejlepší čas, 7 sekund za prvním. Druhé kolo 86 km, 2:44, 11 vteřin za prvním. Třetí kolo se zatáhlo a jen jednomu pilotovi se povedlo doletět do cíle. Čtvrtý task 99 km, pátý 93 km za 2:37 první v cíli. 6. task 82 km (2:14), jsem nedoletěl a poslední, 101 km
dlouhý, mám za 3:20. Už to vypadalo, že nikdo nedoletí, protože mezi posledním otočňákem a cílem začalo pršet, všude se zatáhlo, bylo to o trpělivosti točit nulky a udržet se ve vzduchu. Nakonec se na nás ještě usmálo sluníčko a do cíle to bylo zase na plném speedu. Po 4. kole
jsem byl myslím pátý celkově, ztrácel jsem 2 body na 3. místo, ale pak se přestalo dařit, předposlední kolo jsem nedoletěl a v posledním už jsem to nedohnal. Nakonec z toho bylo 17. místo, za které jsem byl moc rád.
Pak hned Montegrappa Trophy, která se konala se konalo po kovidové pauze a které se zúčastnilo hodně špičkových evropských pilotů. Jak se Ti závodilo v Itálii?
Bassano jsem letos neměl v plánu, jen jsem tam vezl padák na reklamaci a doufal do poslední chvíle, že někdo z přihlášených nepřijede. Nakonec mě do soutěže přijali jako posledního a radost z toho vystřídal stres z padáku, který v těch podmínkách dlouho nevydržel nad hlavou
celý a já tak nemohl šlapat plnej speed. Musel jsem neustále vyšlapávat, anebo něco „vyklepávat“. Konkurence tam byla obrovská, nezažil jsem líp obsazený závod.
A to byl jiný padák, než jsi měl v Brazílii? Co na něm bylo špatně?
Padák to byl stejný jako v Brazílii, jen to tam nebylo tak turbulentní, i když vyšla‑ pávat na dokluzu do cíle jsem občas také musel. Prý moc dlouhé struny, takže jsem je dvakrát zkrátil sám, ale nepomohlo to, tak to potřetí udělali v Ozonu. Snad už to poletí jako moje starý Enzo…
Trophy je závod s dlouhou historií, vzpomeneš si, kdy jsi tu byl létat poprvé?
V Bassanu jsem byl lítat poprvé v roce 1995 a na Trophy jsem se dostal o dva roky později. Myslím, že jsem byl tenkrát kolem 50. místa a létal jsem na novém Gradientu.
Vím, že jsi díky „pokrokovému“ tátovi začal létat dost brzy, jak bys shrnul svoje začátky s paraglidingem?
Táta létal na rogalu od roku 1986, takže jsem jezdil s ním na Ranou a chtěl do vzduchu, ale neunesl jsem těch 35 kg, co táta nosil na kopec. A tak jsem začal v 1992 na padáku, který tenkrát vážil kolem 6 kg i s postrojem. Dneska se občas blížím těm 35 kg s padákem. Z dnešního pohledu jsem rád, že jsem ty začátky přežil.
Jak to myslíš? Že výbava v roce 1992 nebyla tak „bezpečná“ jako dneska? Vzpomeneš si nějaký zážitek?
Začínal jsem na Bigu, postroj bez prkýnka, záložáku, o chrániči páteře se mi ani nezdálo. Ale zase to neklapalo (smích). V roce ´94 jsem měl už pořádnou sedačku s prknem, záložákem a kevlarovým chráničem. Pak jsem vyzkoušel lehačku od Tomáše Braunera a lítal s ní skoro dva
roky. Dneska bych na to nevlezl.
Měl jsi také blízko ke Gradientu. Spolu-pracoval jsi s firmou hodně úzce, jaké to byly časy?
Bylo to fajn, když jsem měl placené závody a konkurenceschopný padák v dané kategorii. Pamatuju, jak jsem čekal na XC3, až se vrátí z testů, odjel s ní na první závody do Itálie a hned jsem na ní vyhrál. Pak se mi to samé povedlo s Aspenem. Bohužel poslední závodní padák pro mě byla SR7. Pak přišly „dvoulajny“ a Gradient šel jinou cestou. Po pár letech mě přestalo bavit lítat nižší kategorie, tak jsem musel přesedlat, abych stíhal ostatní.
A paraglidingem jsi se nikdy živit ne-chtěl? Dělat testovacího pilota nebo instruktora paraglidingu?
Chtěl, ale naštěstí mi to nikdy dlouho nevydrželo. Pomáhal jsem ve škole, vlekal, létal tandemy, učil přelety, ale na nový Mercedes to nebylo.
Také jsi spolupracoval s teamleadrem programu mladých talentů a vedl jsi přeletové tábory. Jaké to bylo vést mladé piloty, a chtěl by ses k tomu ještě vrátit?
S talentama mě to bavilo, předávat jim získané zkušenosti a něco je naučit. Občas přemýšlím, že bych si vzal nějaký kurz v Alpách, ale nevím, kam to nacpat do kalendáře mezi práci a závody.
S jakým vybavením teď létáš?
Závodní sedačky jsem vyzkoušel všechny a nejlíp mi sedla GR4 od Ginu. S padákem je to ve fázi testování. Chci mít na ME ten nejlepší, takže čekám na opravené Enzo od Ozonu, teď jsem koupil X ‑One od Niviuku a objednal i B12 od Ginu, takže všechny tři nejlepší padáky, co
jsou na trhu.
Na jaký padák, co se týká letových vlastností vzpomínáš nejraději? Jsi spokojený s tím, kam se vývojem posunuly padákové kluzáky?
Asi nemám nějaký, na který bych vzpomínal nejraději. Každý byl v něčem lepší, v něčem horší. Jsem ale rád, kam se po‑ sunula bezpečnost padáků ve všech kategoriích. Když jsem začínal, tak byl „školák“ a pak hned „závoďák“, nic mezi. Dneska se mi zdá těch kategorii až příliš. Co
se týče závodních kluzáků, tak díky omezením už tam není rozdíl mezi piloty, kdo si dovolí víc šlápnout a udržet padák nad hlavou. Úplně se tím změnil styl závodů na létání ve skupině, a to se mi moc nelíbí.
Kam si ještě myslíš, že se bude padákové létání ubírat, kde jsou rezervy pro to, tlačit tento sport dopředu?
Dřív byl každý rok nový závodní padák a výrazně lepší. Dneska je Enzo 3 už několik let na špici. Letos to konečně vypadá, že konkurence dohnala Ozone. Myslím, že zvyšování výkonu padáků se pomalu zastavuje, ale na řadu přichází sedačky.
Máš nějakou osvědčenou předzávodní taktiku? Přípravu trati, spolupráci v rámci týmu?
Dřív, když jsem jel někam poprvé, tak jsem koukal, kde a kudy se tam lítá. Dneska už to nestíhám, nebo už jsem tam lítal, takže před startem jen kouknou na mapu, kudy se to asi poletí. Poslední dobou konečně začalo fungovat týmové rádio, takže si pomáháme informacemi ve vzduchu a to je obrovský přínos. Ať už od pilota, který přistál na trati nebo v cíli, nebo se dostal do nějakého těžkého místa na trati, ale třeba i na startu, která skupinka je nejvýš, tak radí skupince dole.
Jak se motivuješ, soustředíš na závod?
Zkoušel jsem spoustu motivací, filmy před závody, muzika před startem, ale tak nějak nic nefungovalo dlouhodobě. Poslední dobou spíš než motivaci řeším hladinu stresu a je jedno, jestli jde o závod nebo o FAIku. Jediné, co mi funguje skoro vždycky: když jsem nevyspalej, chci
být co nejdřív v cíli.
Jaké máš plány pro letošní sezónu? A děláš si plány i na delší dobu dopředu?
Letos toho mám v plánu asi nejvíc, co jsem kdy měl. Adrenalin cup, Pre MS ve Francii, Pak na Italy do Feltre, PWC v Rumunsku a Makedonii, mezitím MČR, pak ME v Srbsku. V září ještě Němci v Ageru. Když bude čas a finance, tak bych chtěl na finále PWC do Mexika.
Každý rok dělám plány na jaře, na jaké závody chci a na jaké se domluvíme s partičkou. Pak už většinou není čas na další, je toho hodně.
Hodně se vyvinula i komunita kolem létání. Je to ještě o partičkách, nebo už je to spíš individuální „honění“ bodů do Poháru?
Pamatuju na začátky, jak byly partičky podle toho, na čem kdo lítal. Na závodech mě nevzali Junkrsáci do auta, když jsem lítal JoJo. Dneska je to už naštěstí jedno a spíš jsou skupinky podle toho, kam se jede lítat. Domlouváme se ať už jde o výlet do Bassana nebo na závody a je jedno, kdo na čem lítá.
Vyvinula se i technika, jaké používáš přístroje?
Hlavně jsem rád, že už nemusím fotit otočňáky, jako dřív. Vystřídal jsem spoustu přístrojů i programů na létání. Nejlíp podle mě pípá a dopočítává Compeo+. Nevím, s čím budu lítat, až přestane fungovat. K tomu mám XCtrack na osmipalcovém tabletu a jako zálohu Oudie. Víc se mi toho na pultík nevejde.
A oblíbené aplikace, bez kterých si ne-dovedeš představit naplánování letu?
Na předletové přípravě mám ještě hodně co dohánět. Vždycky mě někdo na kopci překvapí nějakou aplikací nebo stránkou na počasí. Takže zatím koukám jen na XCMeteo, Flymet a jestli má svítit sluníčko.
Není to jenom o technice a aplikacích, ale máš taky veliký cit pro vzduch, pro termiku. Dá se to naučit? A jak? Nebo je to spíš talent?
Přemýšlím o tom od té doby, co létám, kde je ten rozdíl mezi piloty. Proč je ně kdo několik let vepředu a někdo naopak pořád vzadu. Na závodech je to o rozhodnutí, jestli ještě točit stoupák nebo už letět, tam se to dá okoukat. Myslel jsem si dlouho, že na točení je potřeba cit,
ale po posledních zkušenostech je to spíš o padáku, jak komu sedne do ruky, co je na něm schopen vytočit a uletět. Ale v rukou to člověk musí mít, jinak mu nepomůže ani padák.
Nejoblíbenější letový terén a proč?
Dlouho to byla Kolumbie ‑ silné, velké stoupáky od země, bezvětří a skoro každý den letovo. Od letoška i Brazílie. V Evropě je tomu asi nejblíž Makedonie. Ještě je ale spousta míst, kam se chci podívat, takže možná mám zatím omezený výběr.
Pilot, který Tě nejvíc inspiruje nebo inspiroval ve Tvém stylu létání?
Asi ne přímo ve stylu, ale jako malý jsem chtěl být jako Robbie Whittall, vyhrát MS na padáku i na rogale. Pak jako Uli Wiesmeier, když jsem viděl fotky, kde všu‑ de létal. Dneska je to asi Honorin Hamard, který má nejlepší styl na vyhrávání závodů.
Minulý rok jsem změnil taktiku z hop nebo trop na dolétání do cíle. Celkové výsledky jsou lepší, ale chci zase vyhrávat kola a závody, tak budu muset udělat kompromis.
Jaká je Tvoje představa „paraglidingového důchodu“?
Barák někde na kopci, abych mohl odstartovat a přistát na zahradě. A sestříhat ty kvanta videozáběrů, co jsem natočil.
