Osudy českých pilotů jsou velmi pestré a my bychom vám rádi přiblížili život některých z nich. Pevně doufám, že pro některé z vás budou příběhy druhých pilotů inspirující, motivační, rozhodně k zamyšlení.
Dnes začínáme výborných XC pilotem, který je zároveň i propagátorem paraglidingu a jedním z tvůrců na stránce Cloudbase Hunters. Zajímají vás osudy pilotů? Jejich motivace, cesta k létání i střípky z osobního života? Máte tip na další piloty, o kterých byste si rádi přečetli? Napište nám do komentáře na fb stránky svazu.
Cesta do Alp Tomáše Vidláka
Nadpis možná vzbuzuje představu, že půjde o popis nějaké cesty za lítáním na prodloužený víkend, ale tak tomu není. Jde totiž tak trošku o životní příběh, který mě lehce poštouchla sepsat Klára Hadašová, protože prý by to mohlo být pro spoustu lidí zajímavé. No myslím, že ve skutečnosti ji šlo jenom o to získat nějaký další článek k publikaci 😉.
Pár lidí tento příběh asi zná, ale pro většinu bude snad novinkou, pro někoho třeba inspirací a pro další pro změnu odstrašujícím příkladem.
Moje cesta do Alp začala cca před 45 lety v Brně. Hned po mém narození mne rodiče zatáhli do Loučné nad Desnou, tedy do Jeseníků. Tady se můj vztah k horám začal formovat. Táta provozoval po práci místní vlek, takže na sjezdovce jsem byl jako doma, ale taky mě naši tahali všude cestou i necestou, mrazem nemrazem, blátem neblátem a mně se to asi líbilo. Teda vlastně muselo, že jo, protože jiné cesty nebylo. Postupně mě táta začal tahat na hory větší a větší a přidalo se lezení jak na skalkách tak v horách. No prostě jestli znáte film „Jak vytrhnout velrybě stoličku“, tak to je jen takovej slabej odvar toho co se dělo u nás doma 😊.
Po osmi letech se ale naši rozhodli přestěhovat zpátky do Brna, respektive to tak nějak vyplynulo z okolností. Začal jsem hrát hokej po vzoru dědy, kterej byl v repre a k tomu pořád lezl. Nakonec lezení zvítězilo a stalo se na dlouhou dobu sportem číslo jedna, ke kterému po čase logicky přibyly skialpy. Přicházeli hory větší a větší a častěji a častěji. Někdy když mi bylo cca 16 se objevily první horská kola a jel se první ročník maratonu Král Šumavy. Tak jsme tam vyrazili no a co čert nechtěl dojel jsem někde v první padesátce. A opět se mi život začal převracet na ruby….Napřed jsem se do závodění vrhnul já, pak brácha a nakonec i táta, kterému nic jiného nezbylo, protože s náma závody objížděl každý víkend. Vystřídal jsem pár týmů včetně tehdejší Meridy a lézt jezdil už jenom občas do Ádru a nebo v zimě do Tater.
Po pár letech v závodním kolotoči a dodělání školy jsem nastoupil do první práce a začal lítat po světě. Tehdy ještě jenom letadlem a jako pasažér. Čas na trénink nebyl, tím pádem motivace k závodění pomalu klesala a tak mi bajk zůstal jen jako druhá zábava a zase plně nastoupilo lezecké období a pískařina. Se ženou jsme trávili v Ádru nebo v Tatrách takřka každý víkend a v Ádru jsme tak zdomácněli, že jsme se tam na věži nakonec i vzali. Respektive ne přímo v Ádru, ale na Bišíku. No a za chvíli jsme už do Ádru jezdili ve třech, malá Linda spávala mezi borůvčím a my jsme lezli po okolních věžích. Za nedlouho jsme jezdili 4 a za chvíli už ve čtyřech i lezli 😊.
Jednoho dne jsem se rozhodl změnit zaměstnavatele a kolegové mi začali vymýšlet dárek na odchodnou. Vzpomněli si, jak jsem mockrát vykládal o lezení v Dolomitech a hlavně o tom, jak tam všude lítají borci na křídlech a že to je teda nádhera a někdy bych to chtěl zkusit. No a co čert, teda moje žena nechtěla, dali mi základní PG kurz.
No tuhle pasáž bych asi mohl vynechat, protože ji znáte všichni na vlastní kůži. “Zaber za ty áčka, pusť ty áčka, utíkej, utíkej, nebrzdi, doleva, ne to je ta druhá levá, sbal to do květáku a pojď nahoru atd.“. Kurz jsem dělal u Honzy Krátkýho a Honzy Hájka a dodnes jsem jim neskonale vděčnej. Myslím, že i lidsky si to sedlo neskutečně moc (snad to není jen můj pocit 😊) a postupně po kurzu mě vedli k mým prvním přeletům, někdy dokonce třeba až 10 km dlouhým. V ten moment šlo lezení úplně stranou a postupně zmizelo skoro úplně. Kolo zůstalo, ale lítání mne doslova pohltilo a postupně jsem začal jezdit i lítat dál a častěji.
Všichni víme, že lítání přeletů v horách je časově náročná zábava, obzvlášť když v ČR žádný pořádný hory nejsou…. K tomu se přidalo v létě víkendové cestování s rodinou, kam jinam než do hor, protože je máme všichni rádi a najednou jsme zjistili, že sedíme pořád hrozně moc v autě a žere nám to spoustu času.
V životě jsme doma přemýšleli mockrát o tom jít to zkusit někam jinam blíž k horám, ale vždycky jsme našli nějakou výmluvu. Ano vědomě říkám výmluvu, protože pote co jsme ten krok udělali jsme zjistili, že kdybychom ho udělali dříve, tak by to bylo jednodušší. Ale můj životní názor je, že člověk se nemá pořád ohlížet a přemýšlet co mohl udělat lépe, protože když ty rozhodnutí dělal, tak je dělal s nějakou dostupnou znalostí a informací a dle svého nejlepšího svědomí…. Takže nemá cenu řešit co by kdyby.
Výmluvy tedy šly stranou, dodělali jsme rekonstrukci krásné půlky prvorepublikové vily v Brně a začali hledat bydlení v Dolomitech. Od té doby se ženy vždycky doma ptám, když začne něco pěkně vybavovat, jestli už se zase chystáme někam stěhovat 😊. To byl leden a přišel Covid. My jsme si plácli s borcem, že se v létě nastěhujeme do jeho baráku v pulce sjezdovek na Kronplatzu, strávili týden lyžovačkou a žena týden s brutálníma teplotama, kašlem, bolestma zad atd. Teď už víte kdo byl pacient 0 v ČR a kdo to dotáhl. No a protože Covid všechnu domluvu zhatil, tak jsme hledali dál. Cíl byl v záři bydlet na horách.
A byla to opět souhra různých náhod, která nás zavedla do Radstadtu. Kdo neví kde to je, tak je to mezi Flachau a Schladmingem, přímo pod Rossbrandem, což je takovej oblíbenej vyhnívací kopec při letech ze Stoderzinkenu. Takže docela strategický umístění. Přijeli jsme si to na rok zkusit a už tu jsme skoro pět let. Děti šli s nulovou němčinou do místní školy a dneska oba mluví jak nic a my bojujeme. Není to lehké, má to svá úskalí, ale bojujeme. A odměna za ten boj je, že můžeme být v krásným prostředí na horách, kde v autě trávíme minimum času, kdykoliv je to možné tak se sbalíme a s dětma jdeme na kolo, skialpy, běžky, procházku po kopcích a já samozřejmě lítat. A to prostředí má neuvěřitelnou sílu nabíjet vás energií.
A co je vlastně pointou celé téhle cesty do Alp? Sám vlastně nevím. Možná to, že osud vás nakonec zavede tam, kde máte skončit. Možná to, že není třeba bát se udělat nějaká větší životní rozhodnutí. A nebo prostě to může být třeba jen inspirace s jasným vzkazem, že to jde….
Tak na viděnou ve vzduchu!
