Po pětileté vládě Karla Vrbenského nad Českým pohárem paraglidingu usedl na pomyslný padáčkářský trůn Petr Ďorď. Inaugurace proběhla 11. listopadu v Třešti. Karla Vrbenského už čtenáři Pilota trochu znají, ale „Ďorďáka“ je třeba trochu představit a toho se ujala Linda Mišková…
Petře, posledních pět let jsi obsazoval druhá místa za Karlem Vrbenským, letos konečně první… Jaký je to pocit, a jak bylo možné to tak dlouho vydržet ?
Dvakrát se to povedlo nějakou náhodou být druhý. Beru i stříbro za úspěch. Mohl to být leckdo jiný. Těch šikovných pilotů je u nás hodně. Jen kdyby se na ČPP specializovali a měli možnost mít volno v dny, kdy je to na dlouhé lety… To, že jednou někdo Karla sesadí z trůnu, bylo jasný. Že to bude letos a zrovna já…? A proč ne?
Vezměme to pěkně postupně. Na úvod, pro ty, kdo Tě moc neznají, nějaké bližší údaje o tobě – věk, povolání, rodina…?
Při pohledu do občanky se mi ani nechce věřit, ale opravdu je mi 51 let. Na výkonnostní létání nejlepší věk Moje současné povolání je v soukromém sektoru v oboru realit. Žiji s ženou a dvěma dětmi v Čestlicích, kousek jižně od Prahy. Ideální strategická poloha, na všechny kopce je blízko.
A jak si se dostal k létání? U koho jsi dělal kurz a kolik Ti bylo let?
Od pubertálního věku jsem si plánoval jednou skočit bungee. To mě přešlo, když jsem zjistil, že se dá z letadla zažít volný pád. Než jsem se odhodlal přihlásit do kurzu, tak v prodejně použitého surfařského vybavení jsem na nástěnce viděl nabídku „Naučím létat na paraglidu“. No a za pár dní jsme s bráchou, tátou, strejdou a bratrancem šlapali na Ranou, do té doby pro nás neznámý kopec, s nějakým „instruktorem“ Romanem. Cestou nám vysvětlil teorii a v sedle se zeptal „Kdo jde první?“ Ve křoví jsme ten den skončil každý. Tehdy jsem zapomněl na všechny předešlé plány s gumou a letadlem. To mi bylo 19 let.
Večer Roman odjel domů a my skončili v malé hospůdce na místě dnešního Skleníku, kde nám při nalévání pověstného „sterea“ vysvětlili, že s tím naším instruktorem to není dobrý nápad, že tam létá v nevhodných podmínkách a oni ho pak pomáhají nakládat do sanitky. Tak jsme se s tímto hospodským instruktorem Slávou dohodli a začali o víkendech dojíždět při dobrém počasí na „kurz“ za ním. Vlastně ani nevím, jestli na to tenkrát měl licenci. Jenže pak najednou Sláva zmizel, někam se odstěhoval a my pokračovali v poletování bez piloťáku. Nikomu to nedoporučuju! To, co jsme se my učili v nebezpečí deset let, dnes se v kurzu naučí bezpečně za rok.
Vzpomeneš si ještě na svojí první výbavu?
Od Slávy jsme ještě před ukončením „kurzu“ pořídili padák, se kterým už se dalo i svahovat, Cirrus 25 (snad je to správně), bez speedu, sedačku bez záložáku a chrániče, jen s prkýnkem pod zadkem. Uff! Tuto výbavu jsme vozili pořád s sebou a hledali vhodnou louku, kde by se to dalo „odpálit“.
Jedno ze „super“ míst byl Chlum u Orlické přehrady. Tam jsme vymysleli, že se dá proletět pod přehradou nad Solenice a přistát na parkovišti za řekou. Samozřejmě pár přistání do vody tam bylo, ale ne-viděli jsme v tom problém. Nikdo nám totiž neřekl, že je to nebezpečný. O tom, jak mě táhnul budoucí tchán za lodí, se radši šířit ani nebudu. Tehdy někdo říkal, že kdo přežije první dva roky, ten už přežije ☺
V 96. roce jsem obdivoval ty neskutečný i 30 km dlouhý lety, například Malina z Raný. To se mi líbilo a chtěl jsem to taky, tak jsem vyrazil s kamarády na nákup pořádné výbavy po inzerátech na Moravu. Povedlo se, pořídil jsem Edel Saber (to už klouzalo pěkně), sedačku
s chráničem a s integrovaným záložákem a ještě k tomu jsme se seznámili s Lubem, který nás hned za týden vytáhl do Slovinska. Z mého prvního přeletu
z Kobaly do Kobaridu (15 km) jsem byl totálně nadšenej. Ten rok jsem si dodělal piloťák u Petra Dvořáka.
O nějaké větší přelety jsem se začal pokoušet až o deset let později se začátkem ČPP na pgwebu, kde mi naprosto vyhovovala volnost v přihlašování letů.
Jak dlouho od kurzu uplynulo, když jsi se potkal s Kluzonem (pozn. Milan Abrahám, alias „Clouseau“) a objevili jste Greifenburg a začali se pokoušet o „GraiFAI“?
Postupně, asi od roku 2008, jsme začali jezdit za létáním do Alp nejdřív s Petrem Bílkem, později s Kluzonem, který už měl velké hory slušně zmapované. Naše pře-lety dostaly nový rozměr. Začali jsme více plánovat trať, sledovat piloty z alpských zemí jak a kudy to létají a hlavně mnohem víc řešit počasí, tak aby se vyráželo, když to bude na pořádný „fláky“.
Jaké byly pocity po uletění prvního modrého kila a jaký cíl sis stanovil potom?
Jeden z prvních oblíbených terénů byl Greifenburg, odkud se nám až po několika pokusech podařilo obletět horský masiv přes Mölltal, něco přes 100 km FAI. Tou dobou už alpští domorodci létali ze zná-mých terénů v Itálii (Antholz, Speikboden) a Švýcarsku (Fiesch, Fanas) i víc než 200 km trojúhelníky. To byla výzva, tak jsme začali studovat tratě a jak přišlo to správný „póčo“, zkoušet to taky.
Kluzon pak přestal létat, ale našel sis novou partičku. S Martinem Holinou jste se vydali do Brazílie. Koho prvního napadlo jet právě tam?
Těch partiček, s kterými jsem jezdil za létáním a po nějaké době skončily, jsem zažil víc. Mě u toho určitě udržela i moje ur-čitá soutěživost. O létání v Brazošce jsem snil osm let. Poprvé jsem tam byl v roce 2014, ale to bylo spíš takové rozkoukávání. O těch štrekách přes 400 km, co se tam lítaly se mi tehdy, i pár let potom, mohlo jen zdát. Marťas se přidal až ke čtvrté výpravě v roce 2018 a hned tam prásknul dvě „přesčtyřikila“. Odlítnul a pak jsme ho několik dní neviděli, než se nějak dostal zpátky.
Jaké je létání v Brazílii? Moc českých pilotů tam za létáním nejezdí. Můžeš to trochu přiblížit, terény, počasí…?
Lítání je tam nádherný i náročný. Letí se převážně nad plackou v silnějším větru. Někdy bývají rozsáhlejší území s křovisky bez místa na přistání, tak je potřeba hlídat si výšku, protože to ráno a dopoledne moc vysoko nenosí. Ale, když se podaří zůstat ve vzduchu do odpoledne, to je pak něco jinýho. Krajina se rozpálí, stoupáky zesílí a dosahují výšek někdy až 3000 m. To pak kloužeš k dalšímu stoupáku třeba dvacet minut. Třešnička je, když se podaří letět až do západu slunce. To je euforie…! Pak už je potřeba jistit si přistávačku. Stmívá se hodně rychle. Když se zadaří v obydlené oblasti, vždy se ti místní snaží pomoct. Nejednou se mi stalo, že si mě nějaká rodina vzala k sobě, dali mi najíst, ustlali hamaku a ráno mě odvezli do nejbližšího města na autobus.
V dnešní době se startuje hlavně z odvijáků. Je to v tom větru bezpečnější a má i to větší potenciál na rekordní lety – dá se startovat i v hodně silném větru. Bezpečně je z kopce startovatelno většinou jen brzy ráno, než se „rozduní“. Vstává se v pět hodin, po šesté se už chceme připravovat na ploše na start.
Pro vlekání jsou využívána zpevněná i nezpevněná letiště (Caicó, Parelhas, Caraúbas…) nebo vyschlé jezero (Assu). Servis jako vlekání, asistenci na startu a svozy zpět zajišťují místní „firmy“, u kterých si pilot může koupit balíček se vším všudy i s hotelem.
Nejznámější startoviště z kopce je Quixadá. Dříve tam bývalo i dost plno. Na startu ti tři pomocníci drželi padák, aby tě to neodfouklo a startér s upřeným pohledem před kopec řval „Are you ready? Go, go, go…!“ Občas se stalo, že než pilot vy-čekal frontu, starty se pro příliš silný vítr zrušily. Dnes už tam prý startuje jen pár pilotů.
Další startoviště je u města Patu, kde na mě bylo až moc prachu. Tacima, asi největší potenciál na dlouhé lety, ale méně pěkných dní.
Komu, jakým pilotům bys doporučil létání v Brazílii?
Hlavně je potřeba zvládat starty v silném větru, takže nějaké zkušenosti to chce. Ale Brazílii je možné užít si i bez létání. Jeden rok s námi vyrazil nadějný padáčkář. Výbavu z batohu ani nevytáhl, že je to na něj moc silný, ale domů si nakonec přivezl dnes už manželku…☺
Výlety do Brazílie asi přerušil kovid. Potom jste se přesunuli do Francie. To už bylo s Karlem?
Za covidu jsme s Martinem hodně váhali, jestli ten rok vynechat. Riskli jsme to, a to byla nakonec správná volba. Servis od místních fungoval perfektně a pro nás byla výhoda, že tam ten rok nevyrazily davy západoevropských pilotů. Takže jsme to tam měli docela VIP. Ten rok jsme si tam oba zaletěli pět letů přes 400 km. Je pravda, že jsme tam nakonec zůstali celý měsíc ☺
Z Brazílie se znám s Timem Leonettim a když jsem viděl, co létají za triangly ve francouzských Alpách, přes 300 km, tak jsem mu loni v létě napsal, ať dá vědět, až to bude vypadat aspoň na pár dnů, že dorazí-me. Možná, že první myšlenka byla Karlova, ale asi nemusel ani nic říkat, bylo to jasný… Je čas pokořit další metu! To se nám 1. 8. 2022 hned prvním letem z Col d’Izoard povedlo. Oba jsme si 300 km FAI ulétli.
Ve francouzských Alpách jste začali létat 300 km FAI. To je hodně velký skok. Co to umožnilo? Výbava, možnost naplánovat let? Když porovnáváš dobu, kdy bylo cílem uletět 100 FAI a teď létáte přes 200 km FAI trojúhelníky?
Vidíme u místních, že to jde, tak se o to taky pokoušíme. Určitě v tom hraje roli i větší výkon dnešních, hlavně dvoulajnových křídel, a to i při zachování dostatečné bezpečnosti. Samozřejmě jsou v tom i zkušenosti. Mě trvalo začít lítat na takových „padácích“ tak, abych využil jejich výkon, čtvrt století ☺
Určitě je to i o tom, že někdo musí být první. Tehdy někdo ukázal, že jde uletět 100 FAI a postupně se to stalo skoro běžné. Dnes už u nás padly dvě 200 km FAIky. Myslím si, že jak se o to začne víc pilotů pokoušet, tak začnou přibývat. Je to jednoduché: je potřeba vychytat ideální počasí, startovat brzy, letět rychle, protáhnout to až do večera a hlavně nevyhnít.
U techniky ještě zůstaneme, vzpomeneš si na padáky, které jsi lítal? A kde byl největší rozdíl, největší posun?
Cirrus, Edel Saber, Gradient Avant, Mac Intox, Mac Magus XC, Axis Venus 2 (poprvé výhra ČPP 2010), Venus 3, Venus 4, Mercury XC, Ozone Zeno – tam byl obrovský skok ve výkonu. V současné době lítám Enzo 3 XS. Je to opravdu hodně povedený, hodný, výkonný křídlo.
Ideální by bylo moci lítat velikost alespoň S nebo lépe M, ale chybí mi kila. Je to kompromis, těžkou sedačkou se nechci připravit o pohodlné cestování s batohem na zádech a vodní balast taky není ideální… Doženu to šikovností ☺
Který je nebo byl Tvůj nejoblíbenější padák? A proč?
To byl ten první. U něj jsem neřešil, jak ho složím nebo jestli zůstal vlhký. Prostě se schomtal do báglu a věděl jsem, že mu to nemůže ublížit.
Velká radost byla začít lítat dvojlajnu Ozone Zeno. Ze začátku jsem měl obavy, ale brzy jsem poznal, že se není čeho bát. Když už jsem zaspal a „upadla“ mi třetina vrchlíku, furt to letělo rovně, než jsem chytil řidičky. A ten klouzák byl opojný…
Co sedačky? Nesmíme opomenout ani tuto část výbavy, i když má delší životnost než vrchlík. Kolikrát jsi měnil sedačku a jaká vlastnost je u této části výbavy pro Tebe nejdůležitější?
Teď mám Advance Lightnes 3. Je to moje šestá sedačka. Důležité je pohodlí, rozsah přizpůsobení a seřízení i za letu a v neposlední řadě také váha. Přece jen se na některé startovačky šlape, a ne vždy se dolítne k autu.
A co přístroje? Asi jsi začínal klasicky s variem a nějakým Garminem. Teď jsou sdružené přístroje. Co se Ti osvědčilo za přístroj?
Vlastně pořád lítám se svým prvním Flytecem, což je taková nerozbitná jistota s dvěma baterkama, které vydrží celou sezónu. Od Mirka z pg- shop.cz mám za-půjčený Naviter Oudie. Už ho „testuju“ druhý rok, a teda ta citlivost je parádní. On ví už dopředu, že naletím stoupák. Trvalo mi dlouho si zvyknout, ale bez pochyb mi hodně pomohl v posunu. Ale takových citlivých přístrojů je dnes hodně.
Jo, tehdejší mapový Garmin s jen hrubým obrysem České republiky. To bylo tenkrát ještě před Shengenem překvapení, když po přistání přijela polská policie, že už jsem za hranicema. Odvezli mě na stanici, zamkli za mnou a začalo vyšetřování… Dnes je to s mapami a GPS v mobilu pohoda. Plus XCtrack, to už pilot téměř nemusí řídit.
Když chceš uletět takovýto dlouhý přelet, tak to už je hodně o plánování a znalosti předpovědi počasí.
Podle čeho plánuješ let na nových terénech?
Používám XC planner na https://flyxc. app/, kde je možné si naplánovat otočné body, ty si nahrát třeba do XCTracku a letět podle nich. Samozřejmě je plánování hlavně o vychytání počasí. Nemám nic speciálního, Teletext už jsem vypustil ☺ Používám Windy, Flymet a hlavně XCMeteo.
Na nových terénech mi nejvíc pomáhá sledování místních borců na XContestu a na XCtracku je vlastně možné nechat se pomocí Livetrackingu provést zkušenějšími piloty.
V Čechách spíše využíváš lano, ale umíš zaletět i v horách. Jaký je Tvůj oblíbený terén a proč?
Baví mě hory i roviny, mám rád starty z kopce i z lana. Oblíbený mám Všechov, protože jsem tam do hodiny autem, foukat může klidně v podstatě z kterékoliv strany a k tomu je Vysočina super termická a ještě nádherně pohledová. Tam vám ani nevadí, že vyhnijete ☺
V Alpách nejradši Antholz. Sice ten dvouhodinový výšlap, ale taky to má něco do sebe si ten let takhle zasloužit. Když vyjdou podmínky, dopoledne letíš okolo Grosglockneru, odpoledne ledovce u Söldenu a večer za odměnu podél skalních stěn v Dolomitech…
Letět 200 km FAI, to je přes osm, někdy i devět hodin ve vzduchu. Jak se na tyto lety připravuješ fyzicky? Přeci jenom sedět osm hodin v pololehu, mít pořád ruce nahoře, soustředit se na terén a let samotný… Dá se na to natrénovat?
Nedá. Chce to lítat, lítat, lítat… Hlavně to musí bavit. Určitě to není pro každýho. Osobně mi vždycky byly blízké vytrvalostní sporty. Ale taky přijde únava. V pultíku si vozím kávičku, a když začnu usínat, udělám si siestu ☺
Nesmíme opomenout i psychickou stránku. Jak se při letu motivuješ? Někteří piloti ztratí po třech hodinách pozornost a radši jdou třeba přistát, protože se jim už nechce bojovat v termice. Co Tě drží ve vzduchu?
Nevnímám, že bych se potřeboval nějak motivovat. Takhle mě to baví. Kdyby se to smělo a šlo po západu slunce přeskočit na nějaký jiný zdroj, třeba na „kaťabáťu“, tak letím i přes noc ☺
Asi mě nejvíc motivuje ta soutěživost, ale nemyslím si, že bych v tom byl ojedinělý. Pro mě je let naprostá zábava a relax. A určitě můžu říct, že i smyslem života a životní cestou.
Specializuješ se výhradně na Český pohár paraglidingu, nikdy Tě nelákalo závodní létání?
Asi mě i lákalo si zkusit zazávodit. Vlastně jsem si to jel vyzkoušet jen tak mimo závod při MČR na Doladě. Kvůli bouřkový-mu počasí se nějak rušilo kolo. Druhý den už jsem nenašel motivaci ani jet na start letět pod nízkými základnami. Jindy proprší velká část závodů. Ne, tohle mě nechytlo. Naprosto mi vyhovuje koncept ČPP – absolutní svoboda kdy a kam pojedu lítat.
Jaké jsou Tvoje další cíle, co se paraglidingu týká? A kam se podle Tebe může paragliding ještě posouvat? Kde jsou jeho hranice?
Chystám se paraglidingem stále tak bavit, jako doteď. A protože jsem si letos ověřil, že 200 km FAI trojúhelník se dá o hodně překonat, tak se o to budu zkoušet. V alpách borci létají i dost přes 300 km FAI, tak to mě taky pořád láká. No a v Brazílii už se létají 500 km záfuky…☺Těžko říct, kam se paragliding ještě po-sune. Možná se budeme ještě hodně divit.
Jak relaxuješ od létání?
Máme s rodinkou dost převážně sportovních aktivit jako ferratové lezení, divoká voda, wakeboarding. V zimě jsme hodně na lyžích a běžkách, tak mi padák ani nechybí.
Co bys poradil pilotům, kteří na svoje první kilo ještě čekají, aby si ho mohli třeba příští sezónu zaletět?
Stačí se o to pokoušet. Jednou to tam padne. Chce to trávit ve vzduchu co nejvíc času, aby se nám ten nepřirozený pohyb dostal do podvědomí. Hory jsou na to ideální. Je to tam jednodušší a tam nasbírané zkušenosti jsou přenositelné i pro létání u nás. Lítat, lítat, lítat…
Kdo je pro Tebe největší inspirací?
Nechávám se inspirovat spoustou pilotů jak u nás, tak zahraničních. Z českých je to určitě Karel Vrbenský a ze zahraničních Timo Leonetti, i když je o 30 let mladší.
Máš nějaký letecký sen?
Asi ten, co žiju ☺