KK: Hugo, začneme nějakou úvodní otázkou. S bráchou Kvidem jste našli taťkův padák na půdě — a on v té době vůbec nelítal. Byl to podnět k tomu, abyste vůbec všichni začali lítat?
HH: Určitě to byl podnět. O tom padáku jsme věděli dávno. Kvido spíš už přemýšlel, že by zkusil i větroně, ale to je finančně hůř dostupné, tak se zeptal táty, jestli by mohl zkusit paragliding. Tím se k tomu táta vrátil a my jsme se k tomu dostali.
KK: Předpokládám, že sis to hned zkusil s ním.
HH: Mně to chvilku trvalo, asi čtyři měsíce, než jsem se do toho obul. Ale čtyři měsíce jsou krátká doba.
KK: A co tě na tom zaujalo?
HH: Zaujalo mě hlavně to, že to dělal můj brácha s tátou — to byl asi hlavní důvod, proč jsem u toho ze začátku vydržel. Bylo to něco zajímavého, co málokdo dělá, a nějaký adrenalin mám určitě rád. A potom mě u toho drží ta svoboda a to, jak je ten sport celkově zajímavý.
KK: Většina dětí si ale hledá svoji vlastní cestu. Jak to, že tou cestou pro tebe bylo následovat otce a bráchu?
HH: Ono to není úplně následování, protože jsme začali víceméně spolu. Kdybych měl někoho následovat, tak spíš dělám lukostřelbu. Tohle bylo spíš o tom, že jsme trávili společný čas něčím, co nás všechny bavilo a nějak nás to spojovalo.
KK: A zkoušel jsi v dětství i jiné sporty?
HH: Florbal jsem dělal asi dva roky a docela mě bavilo kolo. Ale paragliding je prostě specifický — tou volností, tím, že to je fakt krásný sport.
KK: Kdyby paragliding neexistoval, v jakém sportu by sis dokázal sám sebe představit?
HH: Zajímavá otázka. Asi v žádném na vyšší úrovni, spíš jen tak jako hobby pro sebe. Určitě mě baví cyklistika, té bych se asi věnoval víc. Hodně mě baví snowboarding a zimní sporty. Ale na vysoké úrovni bych asi žádný sport nedělal.
KK: Paragliding je dost zvláštní sport — nemáš soupeře proti sobě ani vedle sebe, nehraje se na hřišti a hodiny trávíš sám ve vzduchu. Jaký na to musí být typ člověka?
HH: Já si myslím, že provozovat to může víceméně každý. Záleží, na jakou úroveň to chce posunout. Když si člověk chce jenom slétnout kopec — po práci nebo po škole zajde na kopec, dvacet minut si zalítá a jde zase domů — tak to může dělat úplně každý. Pokud to chce posunout na vyšší úroveň, což znamená začít závodit, porovnávat se s ostatními, snažit se ulétat rekordy, tak tam už člověk musí mít něco navíc: o trochu menší pud sebezáchovy, nebát se toho adrenalinu, ale zároveň mít hodně citu, aby ho to nezabilo.
KK: A jak si užíváš ty hodiny o samotě?
HH: Ze začátku mě to dlouhé přeletování bavilo asi i víc — nevadilo mi vydržet ve vzduchu několik hodin. Ale po těch x desetihodinových letech, co už mám, se dostávám spíš do fáze, že mi stačí jen chvilka ve vzduchu a jsem spokojený. Samozřejmě pokud je nějaký extra dobrý den, tak to ve vzduchu ne že přetrpím, ale mám motivaci tam vydržet. A je to pro mě takové pročištění hlavy — jsem jenom se vzduchem a s padákem a nemusím řešit nic jiného.
KK: Lítá skoro celá rodina: táta Lukáš, brácha Kvido, Klára všechno hlídá a sváží vás. Jak to funguje jako tým? Soupeříte mezi sebou?
HH: Bylo to rozdělené spíš na fáze. Ze začátku jsme si hodně pomáhali. Myslím, že táta s Kvidem docela dost soutěžili, ještě když neměli uletěno ani 100 km — bylo to takové, kdo to uletí první. Potom, když jsem začal víc lítat já s tátou, tak se mě to spíš snažil naučit a předat mi to, co se za ten rok, kdy já jsem nelítal, naučil sám. Když jsme se pak dostali na podobnou úroveň, začala tam být zase taková soutěživost. A teď spíš lítáme víc spolu, užíváme si to a předáváme si ty zážitky z letu.
KK: Někde jsi říkal, že se řadíš mezi šachisty, a ne snowboardisty. Jak jsi to myslel?
HH: Šachisty a snowboardisty rozděluju tak, že jeden přijde na kopec, rozbalí si křídlo, odstartuje a až během letu se rozhoduje, jestli poletí pod tamten mrak, nebo na sever, nebo na západ — to jsou snowboardisti. A pak jsou šachisti, což jsem myslím já. My jsme s tátou každý let řešili už večer před samotným letem — klidně i dvě hodiny jsme přemýšleli nad trasou, nad počasím, v kolik se mění vítr, jestli tam v tu a tu hodinu bude zataženo. Ten let jsme probírali do detailu, ještě než jsme vůbec letěli.
KK: A myslíš, že ti to pomohlo?
HH: Určitě. Pokud chce člověk lítat velké lety, je potřeba tohle dělat, protože jinak je pak překvapený, že se najednou zatáhne vysoká oblačnost nebo se změní něco, na co nebyl připravený. Což my jsme víceméně vždycky — hlavně teda táta, který mi ty informace potom předával — dokázali z předpovědí vyčíst.
KK: Co děláš, když zrovna nelétáš?
HH: Když zrovna nelétám, občas se podívám do školy, pokud zrovna nejsou prázdniny. A jinak odpočívám.
KK: Takže máš vůbec čas na normální věci, takové odpovídající věku 19 let?
HH: Jo, vzhledem k tomu, že nejsem úplně sociální typ, tak toho času mám hodně.
KK: Máš nějaký sportovní vzor, ať už v paraglidingu, nebo jinde?
HH: Vzor ne. Ale vždycky mě motivoval a hodně jsem sledoval Tima Leonettiho, který byl jen o pár let starší než já a dokázal za tu krátkou dobu, co na té scéně byl, neuvěřitelné věci. To jsem vždycky rád sledoval a inspiroval se u něj. A letos jsem zjistil, že Edouard Potel je fakt zajímavý a příjemný člověk, dá se s ním pokecat — a taky lítá úplné věci z jiného vesmíru. To je asi tak všechno.
KK: Tak do toho vesmíru nakoukneme, protože tady jsi uletěl přelet ve Francii, který je nahlášený a v procesu schvalování jako juniorský světový rekord — trojúhelník 347 km. Což není úplně málo. Když jsme tam odjížděli, předpověď počasí nevypadala nijak zvlášť nadějně. Věřil jsi pořád, že můžeš zaletět opravdu velký let?
HH: Věřil jsem tomu pořád, hlavně díky Edouardovi, se kterým jsem byl ve spojení. Říkal mi, že si myslí, že ten den bude velmi dobrý. Nevím, kde to vyčetl — já jsem to v předpovědích vůbec neviděl — ale přece jenom tam má víc zkušeností a je to jeho domovský terén.
KK: Když ti nevyšel ten první let, který jsi letěl z Col de Bleine — poznamenalo tě to nějak, nebo ti to bylo jedno?
HH: Byl to můj vůbec první let v Alpách, kde jsem se pokoušel něco zaletět. A zjistil jsem, že sedět u obrazovky a koukat, jak ve Francii třicet lidí letí 300 km, je mnohem jednodušší než to zkusit sám. Ale zjistil jsem taky, že největší kámen úrazu celého letu je určitě to ráno. Říkal jsem si, že když se podaří vydržet ty první jednu dvě tři hodinky ve vzduchu, tak by to potom už mohlo jít. Což se ve finále potvrdilo.
KK: Dva dny před rekordem sis jen tak z kempu v Saint-André, vlastně z Chalvetu, uletěl trojúhelník 264 km. Hodnotil jsi to tak, že sis prostě něco ťukl do telefonu a obletěl to. Normální lidi si jen tak neťuknou 264 km do telefonu a pak to uletí. Bral jsi to jako přípravu, průzkum — jak jsi ten přelet bral?
HH: Před letem jsem viděl, že bude foukat západ, což znamenalo startovat z kopce, který nebude moc nasvícený, takže jsem startoval později. Ale samotný den podle předpovědi vypadal, že by se dalo něco uletět. Tak jsem si řekl, že si něco nakreslím, a když se udržím tu hodinku dvě, zkusím to uletět. Hlavně jsem se ale chtěl proletět v Alpách, zjistit, jak je to tam náročné co se týče turbulencí, a poznat trochu tu trasu, která se tam lítá. Myslím, že mi to v tom třísetkilometrovém trojúhelníku hodně pomohlo.
KK: Při tomhle, jak říkáš, testovacím letu sis nastoupal skoro do 4 400 metrů. Jaké to je v takové výšce nad Alpami?
HH: Je to krásné — jenom kdyby tam nebyla taková zima a takové turbulence. Člověk by se mohl krásně rozhlížet do Itálie, po Francii a jen se kochat. Ale Alpy jsou bohužel takové, že člověk nemá chvilku klidu a pořád musí kontrolovat křídlo, aby mu někam neuletělo.
KK: Říkal jsi taky, že jsi v průběhu letu musel přehodnotit délku trojúhelníku kvůli sílícímu severozápadnímu větru. Jak poznáš ten moment, kdy je potřeba trať změnit?
HH: Neměl jsem žádnou ambici letět přes 300 km. Věděl jsem, že už je potřeba to pomalu otáčet — jsou nějaké časové body, kdy by člověk už měl mít uletěný určitý počet kilometrů. Pokud se nepletu, otáčel jsem to někdy kolem páté hodiny; prostě už byl čas otočit na druhém otočňáku. Kdybych se to pokoušel natahovat dál, myslím, že bych tam jenom skončil. A tenhle let neměl být nijak velký — chtěl jsem se jen proletět a zkusit něco zavřít.
KK: Uvědomuješ si, že pro většinu pilotů je 260 kilometrů zcela za horizontem vzdáleností, na které si troufají?
HH: Uvědomuju. Ale myslím si, že kdyby do té Francie mělo šanci jet víc lidí, tak by 260 km pro hodně z nich nebyla tak velká vzdálenost. Je to tam o dost jednodušší než třeba v Čechách.
KK: K tomu rekordnímu letu — v podstatě den před ním se ti ráno nechtělo vstávat s tím, že se nikam nejede, protože jsi nespal. Jak to, že se v devatenácti letech člověk utvrdí v tom, že radši bude fyzicky v pořádku, než aby se pokoušel uletět něco velkého nevyspalý?
HH: Možná to souvisí s tím letem na 260 km, kde jsem právě zjistil, že je to tam hodně turbulentní. Zalétával jsem tam do míst, kde kdybych nebyl fit, nemuselo by to dopadnout úplně dobře. Takže jsem si řekl, že mi to za to nestojí. Ten den ani nevypadal nějak extra dobře — i když to teda možná mohla být jedna z posledních šancí letos něco takového zaletět. Ale další den vypadal dost podobně, ne-li lépe, takže jsem si řekl, že nemá smysl to nikam tlačit a radši poletím v klidu odpočatý další den, než to řešit se třemi čtyřmi hodinami spánku.
KK: A hraje v takovém rozhodování roli úraz, který se ti stal loni?
HH: Určitě hraje. I přímo během letu přemýšlím nad tím, že kdyby se cokoliv stalo, ta záda jsou pořád křehčí, než by měla být, a mohlo by to dopadnout nehezky. Při tom rozhodování mi v hlavě něco problikne — ať jsem opatrný.
KK: Pod Col d’Izoard jsme dojeli asi v jednu ráno, spali jsme na kamenitém parkovišti. Zkus popsat, jaké to je probudit se pod kopcem s vědomím, že tě možná čeká rekordní let.
HH: Já jsem byl hned po probuzení nadšený. Na parkovišti pod startem jsem viděl, že tam jsou ta nejlepší a největší jména světového paraglidingu jako Edouard Potel nebo Baptiste Lambert. Takže jsem byl naprosto nadšený, a to, že jsem spal na nějakých kamenech a taky ne úplně nejdéle, jsem vůbec neřešil.
KK: A když jsi je pak potkal na startu — bral jsi to tak, že budeš mít možnost učit se od těch nejlepších?
HH: Určitě jsem měl v hlavě, že by se chtělo se jich držet. A obecně mě zajímalo, jestli je fakt, že lítají jinak než ostatní — jestli je to opravdu takový rozdíl oproti nejlepším českým pilotům. A doufal jsem, že se taky něco přiučím.
KK: Po tom letu jsi říkal, že letěli strašně rychle a efektivně. Jak bys to popsal?
HH: Hned od rána jsme vytáčeli první stoupák — tam bylo asi největší zdržení celého letu, protože jsme potřebovali nabrat aspoň pár set metrů, minimálně dvě stě metrů nad kopec, abychom přeskočili jeden takový hřebínek, to žebro. A potom letěli způsobem, který se v Čechách prostě nevidí. Opouštěli stoupáky hrozně brzo, ale zároveň přesně v ten moment, kdy věděli, že doletí do dalšího stoupáku nebo na další hřeben — tak, aby co nejvíc využili terén, nad kterým letí. Prostě letěli extrémně efektivně.
KK: Když jste se vraceli z prvního otočného bodu z Itálie, držel ses s nimi bez problémů?
HH: Celý ten pendl do Itálie a zpátky jsem se s nimi držel — vedli jsme vlastně ve třech čtyřech pilotech celý gagl, který letěl. Ale jak jsem se vrátil zpátky nad Col d’Izoard, Edouard s Lambertem chytili stoupák, do kterého já jsem naletěl až později, takže brali výšku dřív a nabrali na mě pár set metrů navíc. A od toho momentu už jsem to nestáhl, protože jejich efektivita byla na úplně jiném levelu než ta moje — s Lacazem jsme se je pak jenom snažili tak tak dohánět. Edouard nakonec udělal jednu chybku, když nechytil stoupák po přeskoku, takže jsme se s ním spojili, ale Baptiste nám uletěl — během jednoho ramene minimálně o nějakých 10 km.
KK: To je neuvěřitelné. Když jsi ten let popisoval, říkal jsi, že sis posledních 20 km před druhým otočným bodem říkal, jestli už to nechtějí otočit — ale když letí oni, tak přece já taky. Kde je hranice mezi zdravou soutěživostí a tlakem, který tě může dostat do problémů?
HH: To, že jsem to tam chtěl otočit, nebylo úplně z toho důvodu, že bych nechtěl soutěžit. Ale věděl jsem, že doletět ten trojúhelník budu mít větší šanci, pokud poletím s nimi, než kdybych se celý zbytek toho ramene pokoušel odletět sám. Takže jsem si říkal, že oni vědí, co dělají, určitě to taky budou chtít doletět — prostě poletím a otočím až s nimi. A nakonec to bylo určitě dobré rozhodnutí, protože jsem vlastně celý let letěl s Damienem Lacazem, a to pomohlo — on to tam zná. A letěli jsme docela rychle; takhle rychle bych sám určitě neletěl.
KK: Říkáš, že ses dvakrát během letu rozhodl jinak než zkušenější piloti — když se Edouard pustil na trať s malou výškou, nebo když Damien letěl do závětří. Obojí ti vyšlo. Jak se v devatenácti letech naučíš důvěřovat vlastnímu úsudku proti světové špičce?
HH: No, ten vlastní úsudek byl spíš strach, že bych mohl někde skončit. Poprvé, když se odpojil Edouard, jsem měl malou výšku a říkal jsem si, že si radši doberu — budu mít o něco menší trojúhelník, ale větší jistotu, že to doletím. A podruhé Damien skočil do takového koryta, na takový zvláštní kopec, který byl hodně ofukovaný větrem. Říkal jsem si, že to není úplně jistá věc, tak jsem si chytil nějaký jedničkový bublinkový stoupák, točil ho a nechával se snášet i zpátky. On to teda nakonec vytočil, nebyla to jistá prohra — ale myslím si, že i za cenu těch 10 km to bylo dobré rozhodnutí jít na jistotu.
KK: Poslední rameno jste letěli po nasvícených skalách a skoro jste se nemuseli točit. Byl to nejhezčí úsek letu? A proč jsi šel na uzavření, když se dalo ještě skoro hodinu letět?
HH: Skoro hodinu se sice letět dalo, ale dalo by se pokračovat jenom dál do Itálie, jako to týden před námi udělal Edouard, když to ještě natáhl tím, že skočil na druhou stranu údolí. Ten den to ale nešlo, hlavně protože se nasunula vysoká oblačnost, takže ty skály už nebyly tak nasvícené. A upřímně mě docela překvapilo, že i piloti za námi byli schopní doletět, protože té vysoké oblačnosti tam bylo opravdu hodně a musela to dost utlumit.
KK: Rekordní let byla vlastně souhra náhod — původně jsi na Col d’Izoard jel, nebo chtěl jet, o den dřív. Edouard napsal, že ten další den bude lepší. Kolik je v takovém rekordu plánování a kolik náhody nebo štěstí?
HH: Plánování bylo určitě dost. Už na začátku týdne, když jsme přijeli do Francie, jsem se sešel s Edouardem a on mi předal nějaké základy — co je ve Francii jinak, jak se tam lítá. Potom už to nechával na mně a já jsem si vytvořil svoji trasu. Původně jsem měl naplánovaných 370 km, ale to bylo jen takové „třeba by to ten den mohlo jít uletět” — což nakonec Baptiste Lambert potvrdil. Já jsem ale takovou ambici vůbec neměl a říkal jsem si, že když uletím 300, budu naprosto nadšený. V rámci plánování jsem počítal s tím, že poletím právě s těmi piloty — že tam bude hodně pilotů a budu mít tak nějak označené stoupáky. A upřímně, na tenhle let jsem se ani nepřipravoval tolik jako na některé svoje české lety.
KK: Co bys poradil pilotům, kteří by chtěli něco takového taky zkusit?
HH: Určitě se nebát toho, že by člověk někde přistál. Ačkoli to tak nevypadá, Francie je termicky hrozně silná. Opouštět stoupáky a nebát se toho — když člověk letí k nějakému kopečku, tak si myslím, že v 99 % tam nějaký stoupák bude. Prostě to tam funguje úplně jinak než v Čechách, kde tak nějak riskujeme, že když někam skočíme, tak to tam nebude. A snažit se letět efektivně — ta rychlost je tam hrozně důležitá. Času je tam spousta, takže potenciál tam taky je.
KK: Když už jsme u té rychlosti — ty jsi letěl na Harpy od Sky Paragliders. Předchozí rekordy jsi lítal na padácích kategorie EN-B nebo EN-C, závody lítáš na Enzu. Jaký je vlastně rozdíl mezi padáky kategorie EN-C — dneska jsou to taky dvoulajny — a takovým vrcholovým padákem CCC? A jak si stojí česká Harpy v porovnání se zahraniční konkurencí?
HH: Rozdíl mezi CCC a EN-C je myslím dost přirovnatelný k tomu, když člověk přejde z EN-B třílajny právě na EN-C dvoulajnu — ten výkon je vícenásobný. V klouzavosti, v rychlosti, v efektivitě je tam obrovský rozdíl a to samé platí mezi EN-C a CCC. Na plný speed je to klidně i o 15–20 km/h rychlejší, a na dvanáctihodinovém letu to udělá hrozně moc. Porovnat Harpy s Enzy jsem si mohl — vedle mě je měli Lambert a Edouard — a myslím, že to letělo moc hezky. Byl jsem se s nimi schopný držet úplně bez problémů; jak říkám, ten pendl do Itálie a zpátky jsme letěli ve třech čtyřech pilotech a já byl mezi nimi. A na to, že oni měli o velikost větší křídlo — a všichni vědí, že větší křídla lítají líp — si myslím, že jsem se držel moc hezky a že to křídlo letí hezky.
KK: Je pro tebe důležité letět na českém padáku?
HH: Určitě je to nějaká přidaná hodnota. Je hezké, že znám výrobce, znám designéra a všechno to bylo stvořené tam, kde jsem se narodil — prostě v Čechách. Ten let díky tomu určitě má přidanou hodnotu.
KK: Jak ses cítil po přistání takového letu?
HH: Jako u všech těch velkých letů — euforie, byl jsem nadšený. A unavený. Byl jsem rád, když jsem se vysvlékl ze sedačky, že vůbec stojím na nohách, protože jsem během letu ani neměl vodu a moc jídla — měl jsem s sebou asi dvě sušenky. Ale na druhou stranu přes to nadšení to člověk ani nijak nepociťuje. Takže asi nadšení.
KK: Na rozdíl od těch předchozích letů je u tohohle zažádáno o oficiální schválení světového juniorského rekordu FAI. Co všechno takové schválení obnáší — GPS tracky, podpisy? A jak dlouho se čeká na verdikt, jestli se to schválí?
HH: Je potřeba před letem nahlásit, že proběhne pokus o překonání rekordu. Poté je potřeba dodat samotný tracklog a následně podepsat nějaké papíry, udělat nějakou úředničinu. Jak dlouho se čeká, to zatím nevím, ale co jsem slyšel, může to trvat klidně i dva roky, než se ten rekord vůbec schválí. Což znamená, že většinou už bývá překonaný v momentě, kdy je opravdu schválený.
KK: Sám jsi říkal, že sis při letu se světovou špičkou na jejich domácím terénu uvědomil, že se máš vlastně ještě co učit. Co je ta největší nebo nejdůležitější věc, která ti k nim chybí?
HH: Čtení vzduchu. Ačkoliv ten cit myslím mám vyvinutý hodně, oni ho mají prostě na jiné úrovni. Pohybují se v tom skoro jako ptáci — jako by přesně věděli, kde a jak se vzduch pohybuje, jako by ho viděli.
KK: Čím si myslíš, že to je, že mají takovéhle čtení vzduchu?
HH: Myslím, že je to hlavně časem stráveným ve vzduchu, protože oba dva — vlastně všichni ti piloti, co ve Francii lítají — lítají od malička a mají tisíce hodin ve vzduchu. To se nedá porovnat s českými piloty, kteří můžou začít až v patnácti — a málokdo v patnácti začne, většinou se k tomu dostanou až někdy po dvacítce. A hlavně mi přijde, že ti Francouzi jsou ve vzduchu prostě pořád — je to tím terénem, tam se dá nalítat opravdu hodně. Já sám mám něco kolem 1 500 hodin, a i tak mi přijde, že je to málo.
KK: Takže aby naši piloti mohli lítat takové lety, potřebují bydlet ve vzduchu.
HH: Určitě to k tomu pomůže. Někdo k tomu může mít fakt talent, ale talent nikdy nepřebije talent, který má k tomu ještě píli a fakt se tomu létání věnuje. Je potřeba létat.
KK: Tak zkusíme starší věci. V sedmnácti letech jsi v Brazílii uletěl 512 km na Merlinovi, vlastně taky od Sky. Stal ses nejmladším pilotem, který kdy překonal pětistovku. O rok později jsi překonal devět let starý rekord na EN-B padáku, na Apollu. Který z těch letů byl těžší?
HH: Těžší byl určitě ten na EN-B. A nejen kvůli tomu, že to byl méně výkonný padák — opět jsem na ten let nebyl úplně připravený. Ráno to totiž nevypadalo, že by se dalo letět nějak dlouho, nasunula se vysoká oblačnost a v Čechách bych v takový den vůbec ani nešel létat. Takže jsem startoval jen s vodou, neměl jsem opět žádné sušenky, nic. A během letu jsem zjistil, že Brazílie očividně taky funguje jinak — bylo fakt hodně zataženo vysokou oblačností, a ačkoliv ty stoupáky nebyly úplně nejsilnější, dalo se letět. A díky tátovi jsem to nehnal dopředu — trochu mě zbrzdil, díky čemuž jsem nepřistál nikde zbytečně brzo. Byla to určitě i souhra náhod, takže si myslím, že rekord na EN-B byl náročnější.
KK: A když to srovnáš s tím letem ve Francii — v čem se to vlastně liší?
HH: To jsou úplně jiné podmínky. V Brazílii se letí víceméně jenom v rovině — až po čtyřech stech kilometrech člověk potká nějaký hřeben, který hned přeskočí, a zase je v rovině. Zatímco ve Francii se letí víceméně pořád podél nějakého kopce a člověk tam musí přemýšlet úplně jinak — právě o tom opouštění stoupáků, o tom, že když přiletí ke kopci, může rovným letem vystoupat klidně o stovky metrů.
KK: Když se vrátíme mezi ty dva brazilské rekordy — tak sis vyrobil takovou vážnější nehodu. Jaké to je, když je člověk takhle rozlítaný a najednou skočí na dva měsíce do nemocnice na lůžko?
HH: Byl jsem tehdy v situaci, kdy jsem hodně začal šlapat do XCčkových závodů. Nabral jsem si jich, myslím, až moc a cítil jsem na sobě hodně velký tlak, který jsem si sám vytvořil. A ten úraz mi ve finále asi i pomohl — ten tlak ze mě opadl a mohl jsem si utřídit myšlenky. To bylo tak ze začátku. Po nějaké delší době ale samozřejmě doléhaly další věci: co když lítání nebude stejné, co když se budu bát… Jenže když jsem pak zase letěl, hned mě to vyvedlo z omylu. Lítání se pro mě vlastně v ničem nezměnilo — možná jsem občas opatrnější, ale jenom v tom dobrém slova smyslu.
KK: A když se můžu zeptat — v té době jsi lítal hodně hodin, vlastně v náročných podmínkách. Jak se stane taková nehoda?
HH: Hloupostí. Na jaře, když člověk není rozlítaný, jde si zablbnout. Řekne si, že bude zkoušet něco, co by měl mít natrénované v jiných podmínkách a na jiném křídle. A pošle to prostě proti kopci.
KK: Jak vlastně rodiče a tvoji blízcí reagovali na to, když jsi znovu začal lítat? Měli o tebe větší strach?
HH: Myslím, že minimálně rodiče ze začátku určitě měli větší strach, protože při jakémkoliv špatném přistání — kdyby se cokoliv stalo — ta záda držela jenom na šroubech; že by to bylo srostlé, to tam ještě moc nebylo. Ale podporu jsem měl pořád stejnou. V lítání mě podporovali, ať se dělo cokoliv, takže se vlastně nic moc nezměnilo.
KK: Nakousl jsi, že ses před úrazem hodně věnoval závodům a po úrazu ses z nich trošku stáhl. Vrátil bych se k letošnímu Beskydy Open, lépe řečeno mistrovství republiky, které bylo v Beskydech a kde jsi skončil myslím 24. Přitom dva roky předtím jsi Beskydy Open vyhrál, myslím v dobré konkurenci — a to ti bylo 17 let a zkušeností jsi měl mnohem méně. Jak to hodnotíš, že tehdy jsi měl takové výsledky, a teď je nemáš? A jak to teď máš se závoděním?
HH: Určitě v tom hraje roli, že předtím jsem už měl nějaké závody nalítané — když má člověk dlouhou pauzu, chvíli trvá, než se do toho zase dostane. Ale ty závody pro mě nebyly priorita. Spíš jsem to chtěl zkusit a zjistit, jestli se k tomu vůbec budu vracet, nebo ne. A zjistil jsem, že spíš ne — že mě závody nějak extra nebaví. Myslím, že kdybych se snažil, trénoval na to a jezdil po více závodech, tak asi mám šanci se někde umístit. Ale není to pro mě priorita.
KK: Takže když ses letos zúčastnil asi čtyř nebo pěti přesnostových závodů a jenom jednoho XC závodu, vyplývá z toho, že XC závodění je pro tebe menší priorita než lítání dlouhých přeletů nebo lítání přesnosti?
HH: Určitě.
KK: Letos Lukáš skončil desátý, takže vás oba s Kvidem polítal, dal vám to pak „sežrat”?
HH: Nedal. To jsem sám zvědav, kdy začne.
KK: Před dvěma roky ses účastnil mistrovství světa juniorů. Vím, že letos jsi měl možnost jet na mistrovství světa juniorů v cross country. Proč ses rozhodl nejet — a nemrzí tě to?
HH: Občas mám myšlenky, jestli to třeba nebyla chyba a jestli jsem tam neměl jet. Ale fakt si stojím za svým: pokud to člověk nedělá stoprocentně pro sebe a nebaví ho to stoprocentně — pokud by někam jel spíš kvůli týmu nebo kvůli ostatním — tak nemá smysl to tlačit a je lepší ten čas využít jinak. Pokud budu létat v Čechách, chci se zaměřit na český pohár.
KK: No, naštěstí ses neodklonil od přesnosti, což jsem rád. Když ty dvě disciplíny srovnáš — minimálně to závodění v nich — jaký je pro tebe mezi nimi rozdíl?
HH: V přesnosti má člověk okamžité porovnání. Doletí a hned se může dozvědět výsledky ostatních, pobavit se o tom — a je s tou komunitou vlastně celý den. Na XCčkových závodech se ráno přeměří křídla, dojede se na start, vypíše se nějaký task, pobavíte se o tom, jak se to poletí, pak se x hodin letí a pak se zase rovnou přeměřují křídla. Ta komunita tam pro mě obecně není tak přátelská jako na přesnosti — přijde mi vlastně docela toxická. Zbytečně se tam řeší věci, které by se řešit vůbec nemusely, lidi se tam napadají a posmívají se — toho je v té komunitě hodně.
KK: Jak ses vůbec dostal k přesnosti přistání?
HH: K přesnosti přistání jsem se dostal díky Kvidovi, který jel na tábor přesnosti přistání do Beskyd. Tam si to vyzkoušel a hned ho to chytlo. Já jsem už od začátku svého lítání viděl, že ho to baví, a chtěl jsem se přidat. Trénoval jsem na našich malých kopečcích, a jakmile jsem mohl začít závodit, věděl jsem, že se do toho tak nějak zažeru.
KK: Kromě nabitého programu v závodech sis letos poprvé zorganizoval vlastní přesnostovou soutěž — Kladsko Accuracy Cup. A kromě toho, že jsi ho celý zorganizoval, jsi ho taky vyhrál. Myslel jsem, že při tom závodě nebudeš mít vůbec čas dívat se na svoje výsledky, a nepočítal jsem, že to zalítáš tak dobře — vždycky sis to jenom obletěl, aby ses mohl vrátit k organizování.
HH: Díky tobě, Kamile, který jsi mi hodně pomohl s organizací, a díky rodině jsem ten čas docela měl. Nemusel jsem řešit tolik věcí kolem počítače a terče; já jsem organizoval hlavně to předtím — shánění sponzorů, zařízení terénů a tyhle věci. Takže během závodu jsem měl prostor soustředit se na lítání. Ale myslím, že ani sám nevím, jak jsem to zalítal, protože jsem byl v takovém stresu, aby všechno vyšlo. Takže se divím, že jsem vyhrál.
KK: Tomu rozumím. Vedle tebe na bedně stál i Kvido. Týmovku jsi vyhrál s PG Hnízdem. Jak moc pro tebe přesnost znamená tu klubovou rodinu a atmosféru lidí kolem závodu?
HH: Je to to, co už jsem zmínil u toho rozdílu mezi disciplínami — je to pro mě ta komunita, se kterou jsem rád a se kterou se dá bavit. Je to prostě taková další moje rodina, víceméně to je moje rodina. Určitě je to pro mě pozitivní.
KK: Mirošov a Andrzejówka, kde se lítalo, jsou tvoje domácí terény, kousíček od Pěkova. Závod se lítal po obou stranách hranice — byl to záměr přitáhnout přesnost přistání do regionu, kde vlastně nikdy nebyla? A plánuješ další ročník?
HH: Určitě — právě mi přišlo škoda, že tady máme hezké kopce a nikdy nebyly na tyhle závody využité. Další ročník plánuji, a díky tomu prvnímu vím, co změnit a co vylepšit — takže doufám, že příští rok bude ještě lepší.
KK: Na světovém poháru v makedonském Prilepu jsi byl mezi 85 piloty z 25 zemí na 12. místě celkově a stříbrný v juniorech. Jak velký je rozdíl mezi českými soutěžemi a světovým pohárem, kde momentálně dominují Číňani?
HH: Co se týče organizace, myslím, že v přesnosti jsme v Čechách na vysoké úrovni. A co se týče pilotů — v Čechách máme jiné podmínky, je tu mnohem víc termiky než tam, kde se většinou lítá ve světě, takže naše výsledky pak nevypadají tak dobře. Ale když se sejdou podmínky, myslím, že mezi českými piloty a světem není takový rozdíl jako třeba v tom volném lítání.
KK: Světové poháry se lítají vyřazovacím systémem — kdo nepostoupí dál, končí. Jak se ti tenhle formát líbí? A co si myslíš o tom, že na mistrovství světa nebo mistrovství Evropy se tento systém nepoužívá?
HH: Já jsem určitě pro tento formát, protože znamená jednoduchou věc: je šance odlétat víc kol za stejnou dobu. Na mistrovství světa bude řekněme 130 pilotů a stihneme odlétat maximálně kolem šesti kol. Kdybychom měli vyřazovací systém, nebyl by myslím problém odlétat všech dvanáct kol, protože už po šesti kolech by tam byla polovina závodního pole. Takže si myslím, že je velká škoda, že to na mistrovství světa a Evropy není — jsem určitě pro, aby to tam bylo.
KK: Soutěže v cross country a rekordní trojúhelníky lítáš letos na Harpy, na závody v přesnosti používáš školní Gaiu 3, taky od Sky. Jak vlastně přepínáš mezi těma dvěma padákama? Protože si myslím, že toho moc společného nemají.
HH: Já jsem člověk, který — ať už jde o řízení auta, nebo o padák — si prostě sedne do sedačky, vnímá, pod čím letí, a automaticky se tomu přizpůsobí. Vždycky jsem lítal podle citu, nikdy to nebylo nějak naučené. Když cítím, že křídlo jde třeba do negativky, tak ho ovládám. Takže pro mě nikdy nebyl problém přesedat z jedné kategorie do druhé — vždycky jsem se okamžitě přizpůsobil samotnému křídlu.
KK: Když jsi letěl v Brazílii ten rekordní let na Apollu, říkal jsi, že jsi musel přistát na plochu 15 × 15 metrů někde u elektrického drátu. Jak jsi uplatnil dovednosti z přesnosti? A je to důvod, proč by měli přesnost trénovat i běžní piloti?
HH: Myslím, že ten důvod to určitě je — jenom se většinou přistává na výkonnějších křídlech. Už se mi nejednou stalo, že jsem musel přistávat v nehezkých místech, kde nebyl skoro žádný prostor, a myslím, že díky dovednostem z přesnosti jsem vždycky přistál bezpečně tam, kde jsem potřeboval. Ať už to bylo na Slovensku v údolíčkách, kde fakt ten prostor nebyl, nebo právě v té Brazílii po jedenáctihodinovém letu. Myslím si, že trénování přesnosti je — stejně jako očkování — velmi důležité pro všechny.
KK: Tak ještě poslední otázka v téhle sekci: čím se liší mentalita pilota přesnosti od mentality přeletového pilota?
HH: Pilot přesnosti musí umět pracovat se stresem, který je neustále vytvářen tím, že se podívá na výsledky a ví, že pokud udělá malou chybičku, celý závod je pro něj ztracený. Zatímco přeletový pilot, když udělá chybu, si vlastně může jenom zkrátit trasu — tam jde o to vydržet ve vzduchu co nejdéle a prostě to neposadit na zem.
KK: Tak se vraťme ještě trošku k osobnějším otázkám. Jak zvládáš kombinovat studium na gymnáziu a závodní sezónu? Co na to spolužáci? Vědí učitelé vůbec, že mají ve třídě světového rekordmana?
HH: Ve třídě to vědí… nebo — vědí, že tam je světový rekordman; možná nevědí, že ten člověk je občas vůbec ve škole. Ale škola mě hodně podporuje právě tou volností — můžu kdykoliv odjet, a když si dopíšu testy, tak to neřeší. Dávají mi volno, abych lítal, a podporují mě.
KK: No ale blíží se ti konec — poslední rok studia na gymnáziu. Přemýšlíš o tom, jestli půjdeš cestou profesionálního sportovce, nebo budeš létání kombinovat se školou či prací? Dá se paraglidingem v Česku vůbec uživit?
HH: Myslím si, že samotným létáním se člověk uživit nedá — a obecně i ve světě je to asi hodně náročné. Člověk by musel buď dělat v nějaké paraglidingové škole, nebo lítat tandemy. Já určitě plánuju dál studovat, popřípadě začít pracovat. Létání se určitě vzdát nechci, ale asi bude muset jít trochu stranou.
KK: Létáš na padácích Sky Paragliders. Jak spolupráce s výrobcem vypadá a co pro tebe znamená létat na křídle, které zkonstruoval Standa Klikar?
HH: Jsem rád, že mě podporuje česká firma a že mi umožňují něco, co by mi žádná jiná firma neumožnila — že se kdykoliv můžu dostat k nějakému křídlu. Kdybych něco takového chtěl od Ozonu nebo od jiných světových značek, čekalo by se na křídlo klidně i měsíce. Sky mi vždycky jdou vstříc. A díky Standovi mají konečně i konkurenceschopné křídlo, co se týče přeletů a závodů. Takže já jsem naprosto spokojený a doufám, že Sky jsou se mnou taky spokojení.
KK: Bojíš se ještě někdy ve vzduchu? A co říkáš lidem, kteří tvrdí, že paragliding je nebezpečný sport?
HH: Co se týče třeba té Francie, tam byly určitě momenty, kdy jsem si říkal, jestli to mám fakt zapotřebí. Když jsem letěl kousek od skály a začalo to tam nějak blbě házet. Ale na druhou stranu si dost věřím, že to křídlo zvládnu. A potvrzuje to i to, že za celou dobu, co lítám, jsem nikdy neměl žádný větší kolaps — tomu vždycky něco předchází. A lidem, kteří říkají, že je to nebezpečný sport, vždycky říkám, že ten sport se dá dělat buď nebezpečně, nebo bezpečně — záleží, jak si to člověk zvolí. A když se to tak vezme, žádný sport není bezpečný, pokud nehrajete vyloženě šachy.
KK: Tvým velkým snem je titul mistra světa. Kde se na té cestě vidíš a co je další meta?
HH: Další meta je mistr Evropy.
KK: Takže za měsíc v Rumunsku.
HH: Ano, za měsíc.
KK: Za dva měsíce. Výborně.
HH: Ani ne… No, mistr světa — bylo by to hezké, ale myslím si, že se k tomu člověk musí propracovat. Jestli to má přijít, tak to přijde nějak přirozeně tím, že budu lítat. Není to tak, že bych řešil „chci být mistr světa, tečka”.
KK: Kde se vidíš za deset let? Pořád ve vzduchu?
HH: Tak daleko jsem se ještě nedíval. Ale doufám, že pořád ve vzduchu.
KK: Co bys vzkázal lidem — a hlavně mladým, protože mladí chtějí zkoušet — kteří se dívají na oblohu a říkají si, že by to taky chtěli zkusit?
HH: Vzkázal bych, ať to určitě zkusí. Co se týče financí, je ten sport dostupný oproti motorkám nebo podobným věcem, kterým se mladí věnují. A určitě ať se přihlásí na kurz — je jedno do jaké školy, klidně té, která je nejblíž. Důležité je to zkusit.
KK: Hugo, děkuji za rozhovor.
