Očima závodníků

Odlétáme.
Letíme s ČSA/KLM. Prý KLM blbě vaří. Kdy už těm jobovkám bude konec! A vida! KLM se povedlo. Na uvítanou drink, pak uzené mandle a postupně celé menu. A protože letíme na východ – tedy za sluníčkem napřed, zažijeme kratší noc a časový posun o –6 hodin. Letušky nás častovaly jednotlivými chody jak ve zrychleném filmu. Zkoukli jsme tři celovečeráky a byli jsme u cíle. Hláškou dne se stal výrok Máry, který reagoval na „rozlosování“ palubních lístků a asistentův „joker“ u okénka: „Sakra! Jede s námi, lítat tam nemusí a ještě sedí u okna!“ A tím bylo řečeno vše. Nemusí létat … malá sonda do podvědomí teamu.

Welcome Beijing.
Klimatizovaná hala smrdí a moc klimatizovaná není. Nad eskalátory na zdi neznámý umělec, který se radši ani nepodepsal pel-mel čínské minulosti a současnosti a možná i budoucnosti … prokletí zemí, kde světlé zítřky mixují se současností a naopak. Odbavení. Nic k proclení – to šlo hladce. Pak pasy. Mají tu čudlíky na emoční zhodnocení práce úředníka. Mačkali jsme ? co to šlo. Až se jim ty kamenné tváře začaly pocukávat úsměvem. Je to za námi! Teď jestli nás vyzvedne slíbený delegát. A taky že jo! A né jeden. Celý tým včetně kameramana, který z nás nespustil objektiv ani v autobuse. Až jsme získali dojem, že to není kamera, ale scanner biometrických údajů. Byli ale milí a očividně z nás měli radost. Jak z delegace inostránců. Většina z nás po nasednutí do klimatizovaného autobusu ožila. Ne ale na dlouho, protože po krátké labutí písni a veselé náladě ze zdárného přistání – odbavení – přivítání, jsme během krátké cesty z letiště na ubytování usnuli. Vzbudilo nás až drcnutí u brány hotelového komplexu, kde nás vyložili. Kategorie *** a v pozadí vodotrysky, květiny a parní lázně … A vojáci? Jsou tu. Pro změkčení vzhledu stojí na kontrolních stanovištích pod reklamními slunečníky zdejšího pivovaru.

Bydlíme.
Pro dnešní noc 3 hvězdičky. Sotva vybalíme a radujeme se z balkónů, WC, klimatizace a spousty dalších vymožeností, přichází zpráva, že se budeme stěhovat. Všichni měli v očích otazníčky jak v kresleném seriálu. Prý do lepšího! Tak to je tedy něco.

Večerní procházka.
Časový posun nám dal zabrat. Odpoledne po příjezdu strávil každý podle svého gusta. V dálce poletují první padáky. My máme vybavení již na letišti v odbavení. Chybí tak málo! Proclít a doručit do místa konání. Takže aklimatizujeme. Když smog, tak procházka. Ať si plíce zvykají. Náš hotel je součástí jakéhosi rekreačního střediska s mnoha hotely, restauracemi, lázně … zato venku - tam za vrátnicí s vojáčkem. Vydali jsme se ulicí mezi neurčitým porostem a stavbami. Všude lidé – místní a my očividně „jiní“. Prodavači melounů, ovoce a jakési řepy u cesty. Lidé vracející se domů z práce na kole, cyklisté s vlečňáky i bez. Taxíky bez označení a autobusy. Jeden nám zastavil. Mimo zastávku a že nás svezou. To bylo ale překvapení, když jsme se chtěli anglicky dohodnout. Tedy vlastně ani ne, ale paní průvodčí (tady jsou i v autobuse) chtěla vědět, kam chceme jet, aby nám to mohla spočítat. Teprve teď bylo jasné, že tady se FAKT nedomluvíme. Ještěže číslovky (na požádání) umí napsat po našem. Svezli jsme se pár zatáček a přiblížili jsme se tak civilizaci v podobě, jak ji známe. Semafory, přechody, světla, obchody … ta ulice, co jsme po ní vyrazili DOWTOWN bude v období olympiády dějištěm cyklistických etap některých ze závodů. Upozornili nás na to nerezové „monumenty“ ve tvaru cyklistů a další symboly připomínající zdejší přípravu olympiády. Bylo trochu kontrastní vidět siluetu sprintujícího cyklisty z nerezu a vedle něj na silnici místní všeho věku na rykšách, s vleky a koši plnými odpadu – papírů, plastů, plechovek … míří ven z města na periférii, kde asi bydlí. V jeden okamžik jsme se nezkušeně nechali zmást hezkou parkovou úpravou podél cesty a odbočili jsme do vedlejší uličky. Taky se jevila jako „parková“. Záhy jsme pochopili svůj omyl. Vlající prádlo, pobíhající psi a děti a pach moči a bůhví čeho ještě nás zastavil jak zeď. Někdo jen špitl – hlavně teď neutíkat a otočili jsme se na patě a s grácií sobě vlastní jsme se elegantně vytratili.
Civilizace nás uvítala neony, auty co nestaví na červenou a neustálým potrubováním klaksonů. Stmívalo se a tak jsme jak můry vyrazili za nejsvětlejšími a nejhustšími světly ulice. Našli jsme samoobsluhu, neuvěřitelné množství kadeřnictví (až na ambasádě nám později vysvětlili pravý účel těchto zařízení) a objevili i systém zdejších „lepších“ obytných zón za plotem. V té ve městě byla cedule s vyobrazením těchto omezení: zákaz volného pohybu slepic a ostatního domácího zvířectva – zákaz živelného věšení prádla na veřejnosti – voda není k zalévání – zákaz útoku na veřejnou zeleň – zákaz kácení – zákaz troubení …
I tak se asi dá v zemi, kde jsou si všichni programově rovni regulovat bordel. Rezervace. Ostrůvky. To u nás si můžeme dovolit luxus veřejné tolerance čekokoliv. Inu máme na to. Jsme blahobytní.
Za úplné tmy jsme objevili i supermarket, veřejný park s cvičícími lidmi podle hudby a předcvičovatele. Všeho věku. Ti akčnější měli i jakési rumbakoule a doplňovali malou večerní spartakiádu do rytmu. Pěkné. Milé. Spontální. Zlatým hřebem večera byla večeře, první jídlo hůlkami a návrat „domů“ za pomoci malého mikrobusku jako taxi. Byli jsme zpět na hotelu na to šup. A šli jsme navštívit ještě místní možnosti, kde od oběda „drželi kótu“ Jirka Koudela a Pavel Stoupa Štěpán. Personál tu nebere spropitné a není zvyklý na děkuji a úsměv. Tak nás tu mají rádi.

31. 8. To jsou naše klacky!! (pátek)
Dopravce to dokázal. Ráno nás v hangáru na letišti čekají naše stroje a místo vytýčené pro náš tým. Vrháme se na obaly a dáváme je do kupy. Nic nechybí, nic není poškozeno. Obava z omezení se naplňuje. Poláci, kteří dorazili dříve hlásí, že povoleno létat v prostoru jen 6 x 4 km. Nic moc. Dohlednost není vyloženě tragická, tak jdeme na to. Zakroužíme nad přehradou, jukneme se na vedlejší kopec, který slibuje slušné polétání v termice i na svahu a jdeme si odebrat první jídlo. Je to vanička a la letecká verze stravování. Od každého trochu, poněkud exotika, ale jíst se to dá. Časový posun je znát a tak volíme další program po různu, většinou však žádná divočina.

1. 9. Nebe otevřeno! (sobota)
Abyste rozuměli dobře. Máme první tréninkovou disciplínu s dodanou mapou, prostor pro létání nabírá „normální“ rozměry s výškovým omezením 400 a 800 m n. m., ale o otevřeném obzoru a obloze se mluvit moc nedá. Mlhavo, zaprášeno. Náš prostor je ohraničen kopci cca 700 m a z těch jsou vidět jen obrysy. No co. Mohlo být hůř. Zato mapa! Děs.
Kromě deklarace, že ji musíme vrátit, což znamená, že tato obvyklá pro závodníky cenná trofej se z Číny nepoveze, je tato mapa horší než na ME 2004 v Portugalsku. Tam byla datovaná rokem 1959 a tady to vypadá na směs více či méně utajovaných informací. Co to znamená? Nazvali jsme ji archeologickou. Je na ní odhadem 30 % toho, co je ve skutečnosti vidět pod námi. Vesnice jsou označeny pouze kostičkou a názvem, přičemž poloha kostiček nemá s klasickým pojetím mapování moc společného. Silnice – každá třetí a to jen ty nejstarší. Voda – jen kanály a řeky a většina bez vody … Vrstevnice u kopců – detektivka. Jsme ale stateční a trpěliví. Tonda Kulíšek řeší brýle, Belgičani se smějí, že na tuhle mapu nebudou stejně potřeba.

Zahájení ve velkém stylu.
Na startovačce vyrostlo během včerejška velké pódium. Velkoplošný tisk jim tady jde a tak to vypadá pěkně. Už fungují i stánky s občerstvením a suvenýry. Poučeni z výletu do města začínáme nekompromisně smlouvat i cenu nápojů. Vývoj dalších dnů ukáže, že jsme i tak měkký. Nastupujeme na zahajovací ceremoniál a nestačíme se divit, kolik hlavounů a papalášů sedí na pódiu s krásným aranžmá květin. Tisk a propaganda jim jde. Asi z obavy, že se jim při všech těch projevech budeme ošívat, nás posadili po týmech na židličky. Pohodlné. Po nezbytných proslovech a představení přichází na řadu letecké zahájení. Padá nám brada. Místní profi team, představení bojových umění místních juniorů a cvičení žen – babiček v krojích a s vějíři. Jsme na měkko. Pak průlet pilotů – zástupců týmů s vlajkami. Pak Dragon flying – slétanost 5-ti krosen s padáky v olympijských barvách. Kdo to někdy zkoušel – žasl. Když pak spustili pentle a „namalovali“ s nimi v závěru svého vystoupení na oblohu olympijské kruhy – potlesk byl velký.
Předvedli se i motoroví rogalisté, kteří zprvu dělali jen křoví a kulisu, ale dýmovnice, slétanost a na závěr seskok místních parašutistek byl krásný závěr ceremoniálu. Zítra jdeme na to.

2. 9. Do nebe po hlavě a do vody taky. (neděle)
Startujeme. Se zpožděním, zmatek v decku a krosny a tříkolky najednou. Maršálové pobíhají po decku a „povolují“ start zeleným praporkem. Zpočátku to jde, protože na place nejsou žádní začátečníci, ale s přibývajícím časem a nervozitou to houstne. První startují za zatažené oblohy a nástup termiky se tím oddaluje. Jenže slunce se nakonec prokousne a začíná pražit. Navigovat v poledne pod houpajícím se křídlem není žádný med. Maršálové si hledí krosen, tříkolky se domáhají pozornosti. A v tom se to stalo. Do vzduchu se náhle dostávají 3 křídla najednou. Startuje se směrem nad vodu a to se ukázalo jako velká klika. Jedním z těch třech je Michal Křivánek. Krosnaři vyrazí jeho směrem a Michal řeší kolizní situaci ostrou zatáčkou nad vodu. Vše se odehraje velmi rychle a Michal padá do rákosí z výšky druhého patra. Bahno brzdí, tříkolka se láme a Michal se křečovitě drží na vodou. Jeho směrem první vyráží pouze jeden Číňan, ostatní zůstávají v roli diváků. Pomocníci a teamleadři, kteří jsou poblíž, skáčou do vody a zachraňují situaci. Zvolna se přišourá sanitka a zdá se, jako by měli všichni dost času. Hrozný! Michal i tříkolka je nakonec vylovená. Nikdo nic neřeší, disciplína běží. Teamleadři nosí kolu zbylým pilotům na decku. Na decku zůstává zbývajících cca 30 z 90ti pilotů. Po 20ti minutách pokračujeme ve startech. Teď už nás termika rozhodně nemine. Disciplína je na 1,5 hodiny a loví se body v krajině. Vítězem je ten, kdo uloví největší vzdálenost. To znamená, že máme na výběr cca 15 otočňáků, ale nejde ani tak o ně jako o to „namotat si“ mezi nimi trať co nejdelší v časovém limitu. Musíme být přesní a rychlí. A to se moc nedaří. V tříkolkách se schyluje ke „kanárovi“. Michal cestuje do nemocnice na kontrolu, Petr s Míšou míjí startovací bod. Scóre 0. Uff. Krosny jsou na tom lépe. Večerní vyhodnocení logerů však přináší doplnění pravidel do dalších disciplín. Franta Salava totiž „opouští“ mapu a program z toho šílí. Škoda, že těch jeho poctivých 90 km nelze scórovat ?. Tak jsme rádi, že se našel a nasadil se zpět na mapu a boduje. Míša na svou chybu přichází cestou zpátky – takže ví, že letěla „na výlet zadarmo“, ale Peťa Matoušek tou dobou ještě myslí, že to odletěl v pohodě. Nechtějte vidět to ráno! A do toho přichází zjištění, že jídlo je každý den a každý chod totožné. Později se zjistí, že chobotnička rozpláclá na žluté kari rýži je „nedělní variantou“ na stále stejné téma. Mašiny chystame na zítřejší ekonomiku.

3. 9. Počasí a dohlednost řídí průmysl. (pondělí)
Dnes to bude termika a přesnost přistání. Později se dozvídáme, že to byl i hodnocený start ?. Aspoň jsme to nikdo nezkazili, protože jsme nebyli nervózní. A že o nervozitu nebyla nouze! Socialistický a tedy i čínský zvyk kvalitu nahradit kvantitou jsme zažili před disciplínou v podobě tankování a pečetění strojů. Jako by nestačilo, že ve Španělsku odzkoušené vážení paliva je funkční a produktivní … Nejsou maršálové, váhy, nádoby a disciplína – resp. její příprava se mění v „čekárnu“. Organizátoři řeší situaci po svém a vytasí se s lahvičkami od vody. Jedna má 0,5 l, vybírají je z popelnice a vítězně je přináší v krabici od triček nebo čeho... Jenže 90 pilotů x 3 lahvičky to je móóóc lahviček! Hned dojdou, další nikdo nepřináší, takže díky losu na kontrolu s Poláky, kteří jsou jak chrti, nemusíme čekat. Plníme. Bez maršálů! Kroutíme nad tím hlavou, ale poctivě na sebe dohlížíme. Naplnit lahvičky benzínem – vymýt vodu – vypláchnout a znovu naplnit naostro. Pak natankovat do nádrží. Hotovo. A máme tu další zádrhel. Nikdo neplombuje nádrže a prostor tzv. karantény je prázdný. Drzouni z čínského a německého týmu se snaží propašovat mašiny za pásku. Jenže v rohu pod slunečníkem stojí Míša, které „bouchnou saze“ a … důrazně sjednává nápravu v podobě hemžení. To hemžení je zdejší mor. Někomu z pořadatelů spadajících do kategorie „kvalita“, nikoliv „kvantita“ dojde, že vlastně potřebují pásky, fixy … a kolos se dává do pohybu. Prvním se nakonec daří startovat po 11:00, což je velmi slušný výsledek, Většina českého týmu startuje okolo 12:00. To už obloha nad kopcem u ústí přehrady začíná povážlivě houstnout. V našich měřítkách - co do teploty, větru, tvaru a vývoje oblačnosti a odhadu dostupů ve spojení s dohledností : jasná inverzí situace a my jsme trochu bezradní. Meteo předpověď je také na nic. Všude dokola samá tlaková výše. Drncá to však natolik slibně, že Bříza s Koudelou podlehnou dojmu, že to půjde i na sousedním nižším kopci, kde to včera povážlivě houpalo při navigační disciplíně. A to byla chyba. Kromě kopanců žádná sláva a při 1,5 l paliva nebyla rezerva na „druhý pokus“ jinde. Zbytek týmu se rozhodl držet pelotonu a mačkal se v houfu nad kopcem. Termika po hodině létání ještě zesílila a tak se kromě mačkání začaly dít i další věci. Například výrazné pauzy mezi stoupáky, které chodily sice pravidelně, ale taneček, který se odehrával mezi těmito pauzami, přešel z původního walzu na čardáš. Kdo nechytil rytmus, uvízl v pasti klesáků v takovém rozsahu, že už se nevyškrábl. To byl i případ Stoupy. Dole na úpatí kopce už to bez vrčení nešlo. Při hrozbě ztráty veškerých vybojovaných bodů za přistání mimo vyznačené „Boundary“(prostor okolo letištní louky a decků v okolí) bylo lepší vyrazit směr přesnost přistání a dokončit disciplínu v ne zrovna optimálních přesnosťářských podmínkách. To si zrovna Stoupa odzkoušel na vlastní loket, rám i nohy. Bylo to jak s tím tesařem, co se taky může utnout. Pozdější komentář se omezil pouze na pochvalu kvality oblečení od firmy Direct Alpin. Bunda vydržela bez újmy, zato loket neměl kůži. Rám pak bylo třeba pošlapat a narovnat.
Mezitím se nad kopcem odehrával boj přesně v duchu Frantova prohlášení před startem: „Pánové, udělejte si pohodlí, začne se bojovat až po třech hodinách“ A taky že jo. V 15:00 zůstávají nad kopcem ti nejlepší, což je cca 10 strojů. Mezi nimi i poslední sólová tříkolka Míša. Stoupáky mezitím nabraly na síle a jejich prolétávání „bez točení“ končí místy divoce. Obzvlášť v nižších patrech, kde stoupáky začínají de facto jako závětrný rotor. Jeden takový klapanec se povedl i Márovi Schulzovi. Nebylo to moc vysoko nad kopcem, řešení problému zabralo Márovi dost výšky a tak došlo na již tolikrát popisovaný příběh, který je starý skoro jako paragliding sám. Pilot se snaží řídit a řešit zdánlivě neřešitelné. Řídí, bojuje a zem se blíží. Pilotovi povolí nervy, zanechá řízení a jde po záložáku. A vida.Ve chvilce klidu (bez řidiček) a zaujetí pohledem - kam že to vlastně chrastne… Mára vidouc pod sebou skály si řekl: „Néééé, to je blbý, tam odsud se půjde blbě dolů!“ a než se vrátil zpět „na pomoc“ svému křídlu, to se mezitím rozchodilo samo a Mára se mohl v klidu pustit do dalšího boje. Jeho rozhodnutí: „… přece si nepokazím disciplínu …“ mu tedy pomohlo k novému poznání a zážitku a nás všechny přítomné instruktory opět utvrdit v přesvědčení, že pilot je v paraglidingu skutečně mnohdy na závadu…
A dál? Z Čechů se Míša, Petr a Franta dál prodírali rozkydaným luftem(promiňte to ošklivé slovo, ale stoupáky reálně přes 9+ ..!), a protože tlačenice zeslábla, daly se stoupáky už i točit. Záhy kopec opouští Petr pro nevolnost a míří rovnou na přistání. Je to tak blbé, že nepohlídá limit a jeho bezchybná přesnost se nepočítá. ? Poté, co Míša překonala hranici 3 hodin a odvrčela vítězně na nutné zlo v podobě přesnosti přistání, Franta tam visí s posledními pěti borci ještě hodinu a půl … když sedíte na přistávačce, je to fakt nuda říznutá závistí a obdivem.
Po ustoupení termiky nastoupila díza a svahovačka a na chvíli zastíněné slunce se opět opřelo do stráně a tak nakonec rozhodovalo ukončení celkového časového limitu stanoveného na 17:30. Poslední exhibici předvedli Roman a Mathiu v podobě plýtvavého vrčení a slétanosti nad přistávacím dekem. Prostě výsměch! Ale krásný. Jdeme na pivo …

4.9. Buldozery už jsou pryč, teď vy!
Proč buldozery? To proto, aby srovnaly prostory určené pro slalomy. V tréningových letech nás totiž milí pořadatelé poslali do slalomu, kde celkem rovný plac střídaly výkopy a nerovnosti nebezpečných proporcí. Nás by asi nikdo neposlechl, ale přidali se i závodníci zvučných jmen a národností, že na něco takového nemají dost vysoké pojistky a bylo rozhodnuto.
Slalomové disciplíny byly o dva dny odloženy a do vyschlého řečiště se vydaly buldozery a nakladače. Povedlo se, a tak jsme měli nastoupit do prvního – japonského slalomu. Ranní zdržení tentokrát nevyvolali pořadatelé, ale vítr. Nechtěl se směrově ustálit a to komplikovalo start z decku i nástup do disciplíny. Ta je totiž definována proti větru. Celé startovní pole 90-ti pilotů bylo rozděleno na několik skupin, které měly odstartovat v pořadí a několika ve vlnách vyrazit směrem k jednomu ze tří vytýčených slalomů. Novinka tohoto mistrovství je sloučení všech kategorií do jednoho decku. Důvod je prostý. Ta louka u vody je jen jedna a ještě malá. Bylo se tedy třeba uskrovnit, přesně dodržovat nástupy a pokud možno startovat napoprvé. Dost drsný! Je to ale mistrovství světa a tak se asi předpokládá, že je tu to nejlepší z nejlepšího. Budeme si po zbytek závodu důvěřovat, a věřit, že to tak je…Vítr se umoudřil a naznačil směr. Startujeme jak na běžícím páse a vyčkáváme v určených prostorech. Každý si hlídá toho před sebou a kupodivu nedochází k nedorozuměním. Vzduch je jak olej, nefouká. Brzy to mají všichni za sebou. Časy jsou pěkné. Výsledky poznamenává nový vzorec pro výpočet skóre a skutečnost, že se měří s přesností na 1 sec.
Odpoledne nás čeká „hon na body“ kombinovaný s ekonomikou. Tentokrát se už plní za pomoci vah. Ehm. Jedné váhy! Produktivita je zřejmě slovo, které se tu moc neskloňuje. Situace je zachráněna nákupem dalších vah kdesi v místním koloniálu. Natankováno je jen s hodinovou sekerou oproti původnímu plánu. My ve spojení opět s Poláky vážíme jako první a tak je čas na dobrý oběd. Proč vypichuji dobrý? Části naší výpravy začíná unifikovaná strava lézt krkem a doslova smrdět. Je pravda, že hlad je nejlepší kuchař, ale i toto rčení má své meze.
Disciplína je na 3 kg paliva tzn. cca 4 l benzínu. To slibuje v tom nejhorším případě 1:20 ve vzduchu. Startujeme ještě do větrnějších podmínek, ale vítr postupně zeslabuje a tak rozpočty docela sedí. Naše stroje nejsou ve spotřebě jednoznačnými favority a tak nám tzv.malorážky TOP80,100, Vitorazi apod. včetně čtyřtaktů docela zavaří. Je to 17/10. V tříkolkách je propast mezi vítěznou čtyřtaktní tříkolkou anglické pilotky Jansy a druhou Míšou jen 12/10. Míša a Beruška s vyladěným Simonini-Frantolini jí šlape na paty!

5.9. Tady neprší!
Občas mají piloti radost, když ráno slyší ťukání deště na střechu stanu … tady tento zvuk leká jen kluky, kteří bydlí v křídle hotelu, kde je vodotrysk. Ten spouštějí brzy ráno, a když se to stalo poprvé, byl to slušný úlek. To by znamenalo zůstat pěkně pod peřinou v pohodlí čtyřhvězdičkového hotelu. Ale to NE. Tady neprší a autobus čeká 4:30 na kompletní závodní pole s celými týmy. Vstává se ve 4:00, nejpozději v 5:00 a autobusy jezdí po 30ti minutách. Pořadí do technických disciplín je dané a tak krosnaři nemají moc na výběr. Dnes nás čeká slalom „čtyřlístek“. Ukazuje se, že piloti si s nedostatkem místa na startu dokážou poradit a celá mašinérie funguje dobře. Pískem do soukolí jsou vlastně jen pořadatelé a jejich neodborní pomocníci. To se stalo i ve čtyřlístku. Nikdo z nás nechyboval a záhy jsme byli zpět v decku. Divný byl jen pocit, který si většina z nás přivezla. Šlo o to, že všichni trénujeme, známe své časy a létáme tyto disciplíny „jak když bičem mrská“ a „na doby“. Tady to bylo hned hotové, ale červík říká: něco je jinak. A taky že jo! Nesedí rozměry. Původních 75/50 m se zde aplikuje jako 50 m. Navíc zmatek se signály. Nakopnout středovou tyč během disciplíny znamená penaltu. Nikoli však konec. Zde se ale stalo, že maršálové opakovaně „vymávali“ z disciplíny závodníka a ne ledajakého! Postiženi jsme i my. Nepříjemnost s červeným praporkem postihuje tandem Jirky Šrámka s Tondou. Hořká skutečnost se v závěru soutěží projeví ztrátou zlaté medaile. Budiž tento precedens poučením jak pro nás, tak pro mezinárodní jury. Stejný problém postihl i španělského borce Ramona. Oba týmy podávají prostest. Ten český není uznán, ačkoli se jedná o totožný problém. Důvod? Náš videozáznam je o pilotovi, nikoliv o křepčícím trdlu v oranžové vestě. Piloti, kteří chybu v podobě podivné signalizace maršálů ignorovali, udělali dobře. Ale…
Odpoledne nás čeká přesná navigace. Půjde o let v koridorech předem deklarovanou rychlostí. Oproti minulým dnům dost fouká a i když se jedná především termikou vyvolaný jev na úpatí kopců, které máme za zády, není rozhodování a deklarace snadnou záležitostí. Do hry navíc vstupuje problém nefunkčních map. Všecky otočné body jsou relativně dobře značené. Ale! Uff. Těch ALE je zbytečně moc. To, co je mezi otočňáky je poprava. Týmy Velké Británie, Kanady a Francie nasunují do hry natvrdo fotosnímky z Googlu. Už se tím ani netají a někteří závodníci stahují s mapníku, kde není od pořadatelů předaná mapa, nýbrž barevné fotky z družice. Jury krčí rameny a my se domlouváme s Kanaďany, aby nás pustili k velké A0 fotce na zdi hangáru, kterou rozmotávají jen při přípravě a schovávají ji za Kanadskou a Quebeckou vlajkou. Fraška. Mapa je neustále v obklíčení a na spolupráci nelze spoléhat. Startujeme v pořadí a pro zábranu spolupráce týmů nasazuje ředitel soutěže penaltu za pozdní proletění startovního bodu. To Frantu stálo 20 % penalty. On – sám sebe přezdívající bloudič – zaletěl tuto disciplínu nejlépe z našich a jako jeden z nejlepších. Klobouk dolů. Jenže před prvním bodem nabíral pracovní výšku o 5 min déle než byl limit a bylo vymalováno. I o tom jsou závody.Krosny startovaly za poměrně divokých podmínek a tak o „sestavičky“ nebyla nouze. Část trati byla proti větru a tak speed byl nezbytnou součástí. S odstupem hodiny vyrážely na trať i tříkolky a bylo to maso. Po návratu z disciplíny se například Poláci vyjádřili, že něco takového ještě nezažili. A co my na to? Závodění je způsob, jak si posunout horizonty možného. A byli jsme rádi, že jsme se z toho rozkydaného povětří vrátili bez úhony. Na krčení rameny už není síla. Všichni jsme si zacvičili a večer přišly na řadu Hot springs lázně nebo Alpa s kaštanovými výtažky.

6.9. Sláva – volné dopoledne a výlet na Velkou Čínskou zeď.
Po sérii ranního nelidského buzení před 4:00 se ředitel ustrnul a dal nám volné dopoledne. Silnější brzy využili nabídku výletu na Čínskou zeď. Předchozí den jsme se jí přiblížili během disciplíny, ale většina pilotů měla úplně jiné starosti než koukat po okolí. S očima na stopkách a nohama ve speedu prolétávali závětrný rotor a hledali v údolí budovu mýtnice.
Teď tedy výlet. Někteří jej však vyměnili nestydatě za spánek a vůbec to nebylo špatné. Se silami je třeba hospodařit. Obzvlášť po termickém tělocviku. Odpoledne letíme další ekonomiku kombinovanou s rychlostí. Jde o to obletět co nejrychleji cca 20 km trojúhelník (zase za asistence termiky) a pak se vydat po předem definovaném rameni se zbytkem paliva. Plníme a ukládáme stroje do karantény. Většina z nás už není schopna pozřít nic z plastové nadílky a tak vyrážíme na rychlý oběd. Na startu se taktizuje, protože možnost využití termiky pro ekonomickou část disciplíny zní slibně. První startující však jasně ukazují, že kromě obtížného drncání během rychlostní části ve spojení s větrem, který kazí výsledné časy, nenabízí obloha žádnou pomoc. Takže to zase vypadá na exhibici malorážek a čtyřtaktů … Jdeme na to a bojuje se až do konce letového okna. Mnohým se také předčasně „zapráší od bot a od koleček“ a tak je pořadatelé sváží až do tmy. Nouzové přistání je ve zdejších podmínkách drsná záležitost. Kdo má štěstí, trefí cestu bez drátů nebo stadion. Ti méně šťastní musí spravovat. Jako třeba Rakušané, kteří dokázali poškodit pro nás neuvěřitelně masivní Airchoper. Nikomu se však nic nestalo a to je dobře. Výsledek tušíme ještě před vyvěšením výsledků.

7.9. Začíná se riskovat!
Na včerejší disciplíně dostali náskok Španělé v tříkolkách. Daniel Crespo byl jedním z nich. Polákům roste hřebínek a machrují. Kromě vítězství v tříkolkách chtějí urvat i světový rekord za čtyřlístek. Nejasností okolo této dis. č. … přibývá a atmosféra houstne. Ředitel má plný stůl complainů a zkušení borci vědí, že závod nekončí létáním poslední disciplíny, ale teprve až bitvou o výsledky u stolu. Startujeme do mini-maxi a mnozí řeší jestli poletí „na vlka“ nebo „na babičku“. Hotovo a vyčkáváme. Ředitel těsně na hranici zhroucení se snaží z posledních sil tlačit na pilu a vyhlašuje další navigačku. Zadání má chyby, nesmyslné je i časování nástupu na startovní bod. Křeč vrcholí zjištěním, že není možné včas dostat všechny stroje do vzduchu a tak je definitivně dolétáno. Finito na závodech ale není dáno posledním přistáním, ale dořešením posledního protestu. Výsledek nakonec vidíte v tabulce. Král je mrtev, ať žije král! Všude dobře doma nejlíp je pravda. Nashledanou ve staré dobré Evropě.

Bylo to pěkné, náročné, specifické ? a bylo toho dost...

Ještě nemáte dost? - tak si přečtěte něco o jídle, nakupování, ekologii a také o nových příležitostech

O jídle

První zásadní informace ohledně jídla byla: nic si nedávat na ulici! A o příležitosti zde není rozhodně nouze. První z možností se hned první večer stal případný nákup ovoce během procházky do města. U silnice nabízeli místní zemědělci melouny, ovoce podobné blůmám, špendlíkům, ale také cosi, co pro Evropana bylo na půl cesty mezi houbou a červenou řepou. Odolali jsme, i když v případě melounů to bylo o fous.

Poté, co jsme dorazili do města, měli jsme jasné dva cíle. Nákup baterií a pár drobností a nějakou místní restauraci. Nákupy měly přednost a tak na jídlo a pití došlo až v závěru procházky. Nutno dodat, že se jednalo skutečně o zlatý hřeb večera. Vybrali jsme si restauraci podobnou velké – malé jídelně s usměvavým personálem, a co do čistoty a světla odpovídající našim „normám“. Velká radost přišla po dosednutí ke kulatému stolu s obligátním točícím středem. Měli zde totiž obrázkový jídelní lístek. Naše situace byla o to jednodušší, že Bříza a Jirka Koudela navštívili v předchozích dvou letech Japonsko, a tak objednávka východního jídla nebyla skokem do neznámé vody. Začali jsme tedy Kung-paem, které se zde rozhodně nejmenuje ani trochu příbuzně. Došlo i na smažené nudle, rýži a několik experimentů. Jeden z nich nás velmi šokoval. Na obrázku to vypadalo jako kousky masa se zeleninou. Skutečnost byla děsivá. Vonělo to trochu jinak, maso to asi bylo, ale pochybnosti o jeho původu se začaly množit. První, kdo si troufnul, byl statečný Mára, pak objednavatel Míša. A tím to skončilo. Byla to prasečí střeva na kousky. Nešlo to překonat a chutnalo to stejně jako to nevonělo … Tento zážitek dal za pravdu všem, kteří nás varovali, že zde se zpracovává úplně všechno. Události dalších dní to jen doplnily. Vše ostatní však chutnalo báječně, a tak jsme zpět do hotelu odjížděli nadmíru spokojeni. V hotelu na nás čekali stateční spolubojovníci Stoupa a Jirka, kteří zde drželi kótu v místní hotelové restauraci. Tam jsme také poprvé viděli kuřata koukající z talíře. Včetně pařátů, hřebínků, zobáků, …Vývoj dalších dní nás uvrhl do péče pořadatelů, kteří zvolili cateringovou formu našeho stravování. Každý den to samé! Šok. Nutriční hodnotu to mělo. Ke snídani mléko z pytlíku, vejce zavařené do igelitu černé barvy, buchta (něco jako kobliha, ale ne sladká), jakési motance z těsta v páře, globalizační párečky a jablko s vodou. Oběd s večeří byla plastová vanička. Obsah vidíte na fotce a komentář netřeba.

Díky této péči jsme byli vehnáni do potřeby zájmu o místní možnosti zdejších restaurací. Hned jako první se nabízela možnost restaurace „downtown“, kde se odehrála vítací večeře. Samá chvála. Další rychlou variantou byla zahradní restaurace 200 m od startovačky. Při zmatcích s organizací závodu se navíc mnoho času nedalo investovat. První „kaskadéři“ připravili základy další spokojenosti tím, že otestovali několik základních jídel a přinesli zpět do hangáru tahák se spelingem a obrázky písma. To bylo terno. Když se tento tahák později ztratil, bylo zle. Objednávka typu: chicken nebo duck skončila debaklem. Nebyli jsme ošizeni. Spíše naopak. Dostalo se nám i kuřete i kachny. Bohužel v hrnci se vším všudy. Včetně již zmíněných pařátů, zobáků, hřebínků a očiček.

V závěru cesty se nám dostalo několik vysvětlení od nejpovolanějších pracovníků české ambasády, kteří se přijeli podívat na vyhlášení výsledků a zároveň nás pozvali k návštěvě Pekingu.
1) Škála zdejších restaurací a bufetů je 1 – 6. Oni nás na oběd vzali do čtyřky. Provedli nás čtvrtí, kam bychom sami jako turisti vůbec nevlezli. Cestou jsme potkávali asi i ty 6tky v podobě vaření přímo na ulici.
2) Jedinou zárukou kvality a bezpečí je přítomnost místních. Tak poznáte, že se tam vaří dobře. Interkontinentál, kde nikdo nesedí, může být větší průšvih, než 6tka v obležení čínských dělníků. Ať co do chuti, kvality a čerstvosti surovin, tak i výsledného jídla.
3) Mnoho obchodů, mnoho chutí, mnoho možností, cena nízká. Budete-li se domáhat přílohy v podobě rýže, nudlí … nedivte se, že je dostanete až když vyprázdníte talířky s masem a zeleninou. Rýže je tu špunt (polévky prý také) až nakonec.
4) Hůlky mají mnoho variant. Nenechte se mýlit – keramické, vyřezávané, omyvatelné i na jedno použití jsou na prd. Nejlepší a jednou ze záruk hygieny jsou obyčejné bambusové – vyfrézované (nebo co) z jednoho kusu, které si rozbalíte a rozlomíte před jídlem a díky jejich hranatému tvaru nebude potíž ani rýže.
5) Hygiena a to ostatní. Zahoďte evropská tabu nebo zahynete hrůzou. Speciálně na toaletách a do zákulisí restaurace nechoďte. Nic pozitivního vás tam nečeká. Vyhněte se tomu jak čert kříži. Pijte balenou vodu a neváhejte ji použít i na mytí rukou. Jíst dobroty v podobě krevet a dalších chodů, u kterých na stole vzniká čurbes? Ano. Kam pak s ním? Pod stůl! Když ne vy, tak to tam smete obsluha. A proto ta čtyřka měla tak zamaštěné vstupní schody …
Kdo neochutnal čínskou kachnu přímo v Číně, jako by zde ani nebyl! Tohle byla motivace k dohodě o večeři v „kachňárně“. Opět jsme ji (tentokrát na revanš) navštívili s přáteli z ambasády. Jestli to nebyla 1, tak to byla nejhůře 2jka. Rybu nám ukázali ještě živou, kachnu pak rozkrájeli přímo před námi. Rozkrájeli je ale nepřesné. Okrájeli to nejlepší z úžasně vypadající, karamelově zbarvené, vypečené krasavice. Když jsme viděli, kolik málo toho je, plakali jsme, kde je zbytek‘ ze by to šlo určitě ještě na obíračku, protože stehen, křídel se kuchař ani nedotknul. To bylo asi jediné plýtvání, kterého jsme se zde zúčastnili.
Byl to skvělý zážitek včetně zdejší pálenky jako digestivu a poslední rada zní
6) Hostitel je spokojen, až když na stole něco přebývá. Tady se nezavděčíte tím, že vypucujete talíře do běla. Tím můžete jen zahanbit a uvést do rozpaků. My měli tu kliku, že nás hostili Češi a ti vědí, jak vypadá spokojený, funící a usměvavý tuzemec.

O nakupování

Poučení v tomto umění se nám v praxi dostalo hned první večer díky asistentově praktickým lekcím. Ani on sám netušil, kam až lze v rámci „dohodě o přiměřené ceně“ jinými slovy při smlouvání, dojít. V místních malých obchůdcích typu koloniál jsme si netroufli, zato v prvním obchodním domě jsme to začli aplikovat, aniž by šlo přímo o nákup něčeho konkrétního.

Nově získaná dovednost se pak hodila hned první den v bufetu u startovačky. Pořadatelé nasadili jednotnou cenu nápojů proklatě vysoko. Coca cola, pivo, džus, … všecko za 30 RMD. My jsme se nedali. V čele s Tomem jsme nekompromisně platili 15 RMD a během dalších dvou dnů 10. Ostatní národnosti (kromě Poláků) byly za kafky a nechaly jim slušně vydělat. Do okamžiku, než si naší zručnosti všimli Belgičani a roznesli to po kempu. Další tvorbu cen posunula jedna vesničanka, která se s malým chladícím boxem věnovala závodníkům u přesnosti přistání, což už bylo zřejmě za hranicí „zlatého dolu“. Vyprahlým sportovcům nabídla stejné nápoje za 4 RMD! V dalších dnech se přesunula k vjezdové cestě do areálů a tak pro tým nebyl problém vyslat někoho s igelitkou pro pár orosených. To se pak v závěru celé akce promítlo i do cen na place. Končili jsme na ceně 5 RMB :o).

Kromě restaurací, kde byla cena přiměřená a daná, jsme smlouvali o suvenýry, dárky a v podstatě vše, co jsme se rozhodli nakoupit. Tento trénink se náramně hodil v závěru při návštěvě Pekingu. Samozřejmě, že všichni měli za úkol nakoupit dárky a jiné speciality pro své rodiny a přátele. Po konzultaci s ambasadory jsme vyrazili přes krásný park do ruské čtvrti. Cílem byl obchodní dům MEN. Naposledy jsme se vyfotili a vyrazili na lov. Sraz za hodinu. Každý měl své priority. Smlouvání nešlo snadno, ale bylo samozřejmé. Dařilo se cca 30 %. Po dobrém obědě jsme šli na druhé kolo do turistického centra a pak na památky jako Zakázané město, Náměstí Nebeského klidu a další. Navštívili jsme tedy obchodní dům SILK – známé to centrum zdejších nákupů a nájezdů cestovek s celými autobusy. My jsme se přiblížili metrem až podchodu jsme se ocitli přímo v přízemí – oddělení bot. Celé přízemí bylo rozděleno do otočných prodejních boxů (něco jako zdejší vietnamské tržnice) a my jsme vstoupili do uličky hrůzy. Ze všech stran se na nás neomaleně vrhali prodavači a prodavačky a neváhali a ni před fyzickým kontaktem. Děs. V prvním patře - kabelky a galanterie – tlak zeslábl, ale i tak jsme byli šokováni dotěrným zájmem o naše peněženky. Následovalo druhé patro s džínami – to už šlo a stačilo prodavače jen ignorovat. Největší klid byl na patrech bižuterie (prodavači byli striktně za pulty) a klenotů a designu v podobě nábytku, bytových doplňků a šperků. Mezitím jsme ještě navštívili hračky, elektroniku a suvenýry. Ceny zde byly astronomické. Pro představu. Typický bambusový klobouk, bez kterého si nedokáže Evropan představit čínského, vietnamského zemědělce na rýžovém políčku se zde prodával za 275 RMD! Moje nabídka zněla 20! a basta. Prodavač zahrál divadýlko, klepal si na čelo a odmítl. Tak jsem šla dál. Po chvíli mě dohonil a nabídl cenu 25. Bylo dohodnuto. Pro kontrolu se zeptal na naši národnost a spokojen s naším společným hereckým výkonem odcházel zpět. Stejná scénka se odehrála i v jiných odděleních a dlužno dodat, že našinec, jenž není uvyklý a připravený na tyto metody, má okolo žaludku divný pocit. Vezmete-li to jako rituál nebo hru, budete ale spokojení oba. Kupující i prodávající.

Večerní konzultace v kachňárně s pracovníky ambasády nám dala naprosto za pravdu a o to jsme byli spokojenější. Zvládli jsme to zcela v obvyklých cenách MEN – 30 %, SILK -10!!

O ekologii

První setkání s místním pojetím ekologie byl smog po příletu na letiště v Pekingu. Varovné hlasy to však líčily v rozhodně černějších barvách a tak jsme byli v rozpacích, co je normální a zda bude hůř. Smog, prach, vlhko = špatná dohlednost byly věci, které nás zajímaly velmi zásadně. Když nevidíte před sebe, nemůžete moc navigovat!
Druhé setkání s ekologií se odehrálo hned první večer po příletu při procházce z hotelového komplexu za periférii města směrem do centra. Skupinka bílých pěších! turistů jde po hlavní ulici a míjí monumentální symboliku olympijských příprav – konkrétně nerezových cyklistů a jiných připomínek, že za rok zde bude a tudy pojede některý ze závodů. Načančaná parková úprava a v pozadí buď zamřížované areály určené pro pěkné bydlení nebo cosi jiné kategorie. Zmátl nás pěkný asfalt a vlezli jsme do místního gheta. Uff. O tom až jindy. Důležité však bylo zjištění, že zdejší obyvatelé jedoucí z města ven na periféfii mají svá kola obtěžkaná buď starým železem nebo papírem nebo petkami nebo od všeho něco. Zítra to asi pojedou zpeněžit …
Další dny sledujeme, jak sběrači odpadu po nás uklízí společné prostory a později se neváhají vrhnout přímo na koše a popelnice a provádět třídění odpadu on-line. Dozvídáme se, že cena jedné petky je 0,30 a stejně tak i plechovky mají svou danou cenu.
O zdejším smogu již také máme konkrétnější představu, která vrcholí ve čtvrtek po návratu z disciplíny, která je kromě jiného, i poznamenaná velmi špatnou dohledností. Při balení padáků máme černé ruce, vrtule jsou po 1,5 hodině letu obalené mastným černým sajrajtem a povlak je vidět i na výpletu a trubkách strojů! Stále se ale zdá, že jsme trefili dobré počasí a podmínky, ve kterých zde létáme jsou nadstandardní. Tuto domněnku nezvratně potvrzují pracovníci ambasády, kteří nám popisují standardní podmínky v podobě 50m dohlednosti v ulicích Pekingu, která se po dobu naší více než týdenní návštěvy nekoná. Kroutíme nad tím jen hlavou, protože barevné čmoudíky nejrůznějších vůní, které při navigaci potkáváme, jsou pro nás jak turistická atrakce, trochu sci-fi a nostalgická vzpomínka na časy v Čechách již minulé. Nemá-li člověk srovnání, je dříve nebo později nespokojen s čímkoliv. Smutné však na tom celém je, že za zdejší problém můžeme vlastně i my. V rámci uklízení „svého domečku“ a to nejen českého, ale obecně evropského i toho světově západního, jsme jim sem nastěhovali ty nejhorší a nejneekologičtější výroby, co se nám nevešly do zdejších pravidel a nyní je provozujeme zde. No a když vidíte sbírat pet-lahve přímo z popelnice a třídit a recyklovat veškerý zpracovatelný odpad, tak lze jen konstatovat, že jsme jako evropané velmi zhýčkaný, rozežraný a plýtvavý druh, který zřejmě žije na dluh, protože jinak to není ani možné.
Po návratu z Číny mě zahanbuje vyhodit pytlík od čaje do koše, pet-flaška v popelnici a diskuse o zálohování / nezálohování pet-lahví v obchodech. Řežeme si pod sebou větev a nejsme připraveni se uskromnit. Ale tak už to s lidmi obecně asi je. Jejich vývoj vede nahoru nebo prudce dolů a k nápravě dochází až při konfrontaci s jiným hmatatelným problémem, který se týká většiny, nejlépe přes peněženky.
Odjíždíme – odlétáme domů a v Amsterodamu hledíme do dáli přes okna letiště a radujeme se jak praštění. Ta dohlednost! Ten vzduch.
A recyklace? U nás třídíme odpad v dobrém úmyslu, výjimečně a pro dobrý pocit. Ušetříme také na popelnicích a nejezdíme v noci do lesa. Řešíme, kam všechen ten čurbes z našeho blahobytu schovat – uskladnit. U nich pro obživu a z nedostatku surovin.

O nových příležitostech a právu na lepší život

Hned první den jsme byli konfrontováni s kontrasty, které nám ukázal místní život, aniž to naši hostitelé měli součástí našeho programu. Zajímali jsme se víc než ostatní a většina z nás byla ve střehu, protože část svého života prožila v podobném státním zřízení. Týden na poznání pravdy nestačí, ale část mozaiky a obraz čínské současnosti lze doplnit velmi slušně. Šablony z ČSSR spatřili a našli jsme i zde. Jenže v jiných kulisách a s jinými lidmi u kormidla. Efektivní diktatura podle komunistických pravidel podle kapitalistického manuálu a s jeho výraznou pomocí. Východní rozkastovaná společnost, která si hraje na rovnost, jen když je to nutné pro fungování stroje na prachy, který stejně jako o tom psal Marx s Engelsem hospodaří s nadhodnotou. Myslíte si, že zde ji rozdělují svým lidem? Aby se měli všichni stejně dobře? jeďte sem na exkurzi. Než si ale sbalíte, projděte svým bytem a dejte na kopici všechno, kde je napsáno Made in China, Thaiwan … Pak si dobře rozmyslete, zda byste to koupili i Made in Cz, EU. Že byste byli nazí a bosí? Má cenu v takové situaci protestovat nebo si znepřátelit „svou krávu“? A co FREE TIBET? Potlačte tyto pocity a jeďte se tam podívat. Jako delegace, která jim veze další práci, další technologii, další nevhodnou a neekologickou výrobu, … Nebo jako turista, co očekává péči a jede za poznáním, za srovnáním, nebo spíš za levno si užít, vyprášit peněženku a konstatovat, že vše je tam v pořádku. Nebo jako sportovec – podpořit sbližování národů, poznat své konkurenty, nechat je blýsknout se a zahrát si v růžovém filmu o světlé současnosti a ještě hezčí budoucnosti, která je na spadnutí.

Při slavnostním ceremoniálu na zahájení závodu jsme měli možnost shlédnout ukázku bojových umění, něco mezi cvičením a tancem žen s vějíři, místní piloty profíky a seskok parašutistek z motorových rogal.Děti a junioři měli v sobě tolik energie, tolik odhodlání, že jsem něco takového dlouho neviděla. Ženy pak v obličejích napsáno životem něco, co vypráví o tíži, o které bychom nechtěli ani slyšet, natož ji žít. V tu chvíli mi došlo, že i my jsme měli touhu žít lépe. Náš start byl však z nesrovnatelných podmínek. Oni nedělají a neusilují o nic jiného. Mít se lépe. Pro sebe, pro své děti. Pohrdají vámi a přesto vás potřebují. Zatím. přivážíme práci, peníze. Učíme je ve svých školách a přesto si je držíme od těla. Nechceme je, chceme jejich práci, využít jejich bídu. Bídy se ale bojíme, protože sami se do ní nechceme vrátit. Už proto, že takovou bídu jakou mají a žijí oni nepamatují ani naši rodiče. Jejich civilizace je mnohem starší, zkušenější, jsou mnohem agresivnější než my. Proč tak dlouhá staletí hráli III. ligu? Protože nás vlastně nikdy nepotřebovali a my jsme mezitím obklíčili jejich svět? protože válčili své války a my jsme byli daleko a přesto všude?

Až přijde jejich čas, vrátí nám to i s úroky. Co si vlastně počnou s vyprodukovanou nadhodnotou. Budou investovat na burze? Nebo něco nevyzpytatelného mimo dohodnutá pravidla? Pohrdají námi, protože jsou mnohem větší, pracovitější a hladovější. Nelze jim to vyčítat. Chtějí se mít lépe. S námi nebo proti nám. zatím jim poskytujeme zbraně, které proti nám a na nás platí. Naši hamižnost, pýchu, neskromnost. Vozíme jim zakázky, technologie, odborníky. Kamarádíme s nimi, protože je to výhodné. Jsou v kurzu a otevírají se světu. Ve skutečnosti nás nechávají lézt přes svou zeď, trpí nás se zaťatými zuby a těší se, až svlečou služebnické kabáty. Obyčejný člověk nejlépe pozná, kdo je nyní nepřítel, snadno. Očima filmu. Pamatujete si 80-tá léta a obraz nepřítele – Ruska. I Rocky Balboa měl svého Ivana. Pak léta 90-tá a Kung-fu a karate, Jakuza a čínská mafie? Dnes globální nebo arabští teroristé. Kdo bude další? Je těžké plivat a dirigovat někoho, kdo se stal silnějším a nepostradatelnějším, než je vám milo. Přejme jim, aby to dokázali, aby se měli dobře, aniž by si u toho dali našince k snídani a chtěli nám „něco“ oplácet. Tohle nebude vendeta typu kočového tažení na západ. Tohle bude mnohem sofistikovanější. Doufejme.